Nový design

Prosinec 2013

Kapitola 6 - Dvě slova

14. prosince 2013 v 12:25 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Bloudím bezcílně ulicemi. Kladu nohu přes nohu mechanicky, jako robot. Jdu stále dál a dál. Už jsem pryč z města. Mířím směrem k lesu. A já jsu stejně dál.
Když už nohy bolí tak, že nemůžu chodit plazím se. Stále mám před očima Petru. A právě za ní jdu. Abych jí vše vysvětlila. Ale ona na mě nečeká a utíká přede mnou. Musím se plazit dál. Musím jít za ní.
Kolem prochází několik lidí. Vrhají na mě znechucené pohledy. Slyším, jak se mezi sebou šuškají: "Tak mladá a opilá jako prase." . Chtělo se mi křičet, řvát, mlátit do něčeho. Plazím se kolem místa, kde mě ještě nedávno přepadli dva úchyláci. Střepy od džbánu jsou stále na zemi. Plazím se přes ně. Sama si dělám dlouhé řezné rány po celé délce paží.
Horká krev mi stéká po těle. Z jejího nedostatku se mi motá hlava.
Plazím se dál, hlouběji do lesa. Horký slunečný den vystřídala studená a chladná noc. Nevnímam zimu a chlad, která mé tělo prostupuje do morku kostí.
Cítím u pusy obláčky páry. Svaly mi ochabují. Už prostě nemůžu dál.
Zastavuji se. Ležím na zemi, něco mě bolestivě tlačí do zad.
Nevšímám si ničeho. Ignoruju bolest vystřelující z každé části mého těla.
Na tváři cítím první kapky deště.
A pak už je jen tma.

"Slečno, slyšíte mě?" někdo mnou třese. Cítím teplou ruku na rameni.
"Pila jste? Neměla jste nějaké drogy?"
Otevřu oči a celý svět se se mnou zatočí. Nade mnou stojí nějaký starý chlápek. Chci něco říct, ale svět udělá poslední otočku a uzavře mě ve svojí nejonečné tmě.

Někdo mě opatrně zvedá ze země. Někam mě strká. Je mi příjemně teplo.
Slyším poue houkání sanitky.

První, co vidím, je bílý strop¨. Slyším pravidelné pípání. V ruce mám zabodnutou jehlu. Do ruky mi přes tu jehlu teče nějaká čirá tekutina.
Mozek mi nedokáže říct, co se děje. Za okny je vidět pouze tma. A mně to dojde až teď.
Jsem v nemocnici.
Zneklidněla jsem. Nechtěla jsem do nemocnice, chtěla jsem umřít. Pípání zrychlilo. Do pokoje vtrhla sestra a nějaká žena v doktorském plášti. Doktorka mi něco dává do ruky. Štípe to.
Chci říct, ať toho nechá, ale nedokážu nic říct. Vyleze ze mně jen sípavé šeptání-
Je mi špatně. Bolí mě hlava.
Znova padám do říše černočerných zlých snů.

Všude je ticho. To ticho mě tlačí ze všech stran. POuze na chodbě jsou slyšet nějaké tlumené hlasy.
Soustředím se na ně. Je to moje jediná záchrana před vražedným tichem.
Zpozorním, když slyším svoje jméno.
K tomu jménu jsou přidány další dvě slova.
O MŮJ BOŽE!!!!!!!!
Pokračování příště...

Vánoční soutěž o nejlepší povídku

10. prosince 2013 v 17:51 | Dana Smilová |  Povídky
Povídky, které jsem sem napsala jsou si ty nejlepší, které jsem dokázala vymyslet. Napsala bych toho víc, ale za chvilku začíná Pán Času a toho prostě NESMÍM zmeškat :DDD
Jen jen na vás, kterou povídku do soutěže přihlásím, takže, hlasujte, prosím...
Vaše
Dana Smilová
:DDD
:)

Annin příběh

10. prosince 2013 v 17:48 | Dana Smilová |  Povídky
Rychle si připravila dávku. Musela si pospíšit, dřív, než se vrátí rodiče už musí být zfetovaná. Na chvilku se zarazila. Myšlenka na Romana, jejího prvního a zároveň posledního přítele ji stále bolela. Nedávno si píchnul zlatou ránu.
Vtom cvakly dveře a do kuchyně se nahrnuli rodiče. Právě se vrátili z vánočních nákupů.
A jéje.
"Anno, co to dělaš? Seš ty vůbec normální? Ty jsi feťačka? Co to je?" zajímavé, jak máma byla klidná. Ale než stihla Anna na cokoliv odpovědět, spustila takovou záplavu nadávek, že se je tu bojím napsat.
Poslušně klopila oči, i když věděla, že se stejně jejími radami držet nebude. Stejně si bude dál píchat háčko, pro ni už žádná naděje není. Její život pozbyl jakékoliv ceny, je to jen jeden z mnoha promarněných životů, které zničily drogy.
Sotva se máma otočila, aby položila tašky na zem, Anna zatlačila na píst jehli a heroin z jehli lehce vklouzl do jejích žíl.
Pocítila takovou úlevu od začínajícího absťáku, že jí byly někde máminy kecy, protože jí Annin krok neunikl. Jak by ne, když je to takový trapný slídil.
Svět vnímala ostřeji a bylo jí krásně.
Zítra jsou Vánoce. A má narozeniny. Už se těšila na dárky, které hned za rohem prodá, aby měla na další a další dávky bílého prášku.

Všechno je ztraceno. Roman je mrtvý, Helena je mrtvá a teď i Petr, to už je moc.
Petr, Annin nejlepší kámoš. Byl to on, kdo jí zachtánil, když si píchla příliš čisté háčko a málem umřela. Byl to on, kdo jejím rodičům říkal, že spí u něho a má se fajn, zatímco ona pařila po diskoškách a sjížděla se extází, speedem, LSD a kdo ví, čím ještě.
A teď je mrtvý. Cirhóza jater.
Anna byla rozhodnutá. Jsou pro ni jen dvě šance, co dál.
Buď si píchne zlatou ránu a skončí s tím peklem, a nebo se začne doopravdy léčit.

Annin příběh končí neurčitě. To aby jste si vymysleli, co s Annou bylo dál.
Mohla si píchnout tu zlatou ránu. Taky se mohla skutečně vyléčit. Anebo se zkusila vyléčit, ale do drog opět spadla a zase v tom lítá.
Vymyslete si konec, jaký chcete, je to jen na vás, jak Annin příběh skončí.

Tklivé tóny kytary

10. prosince 2013 v 17:32 | Dana Smilová |  Povídky
Bytem se nesly tklivé zvuky kytary. Lenka seděla na svojí posteli a jemnými prsty drnkala na kytaru. Okolo sebe měla poházené hromady posmrkaných kapesníčků.
Do oken bušila zimaa neustále se ho snažila rozrazit.
Zvuky kytary utichli a Lenka se dlouze vysmrkala. Do očí se jí draly další a další slzy. Opět vzala do ruky kytaru.
Vždyť ani nemohla čekat nic jiného. Nejenže ji sprostě využil, ale ještě ji nechal v jejich společném průšvihu samotnou.
U dveří do bytu cvaknul zámek. Máma se vrátila domů. Lenka se znovu vysmrkala. Odložila kytaru.
"Mami, můžeme si promluvit?" Lenka nesměle nakoukla do máminy ložnice. Lenčina máma ležela na posteli a obličejem v polštáři a vzlykala.
Lenka na okamžik zaváhala. Nemůže jí to říct, vždyť už teď je na prášky. Ale pokud jí to neřekne hned, tak kdy?
"Mami, děje se něco?" začala radši oklikou.
"Nic broučku, jenom letos žádné Vánoce nebudou. Došly peníze a na krku máme exekuci kvůli tvýmu povedenýmu tatínkovi." oj, to je zlé.
"To nevadí, já tady stejně nebudu. O mně si starosti nedělej." tak, a je to venku. Aspoň skoro. Mamka stichla a překvapeně na Lenku pohlédla.
"Jak to myslíš?"
"No tak, že radši budu žít sama. Udělala jsem hroznou chybu a musím za ní zaplatit. Sama. Nechci do toho namočit i tebe. Patnáct už mi bylo. Základku mám za sebou, tak si seženu nějakou brigádu a nějak to utáhnu.."
"Co blbneš? Do čeho ses to zase namočila? Doufám, že nemáš opět průšvih s policií."
"Ne, s kradením jsem už nadobro skoncovala. Jde o něco jiného. Už i tak máš co dělat s tím, abys nás dvě uživila, nemůžeš nás živit tři."
"Cože?! Ty jsi těhotná? Od kdy?" teda, mámě to pálí rychle, pomyslela si Lenka.
"Jsem už ve třetím měsíci. Vím to už dlouho. "
"Jsi si jistá, že to sama zvládneš?"
"Jo, jsem."
"A máš kam jít?"
"Jo, mám. Kámoška mě nechá u sebe, než si něco najdu." zalhala automaticky. Kdyby její máma věděla, že ve skutečnosti nemá kam jít, nepustila by ji z domu.
Lenka si zašla do pokoje pro tašku a kytaru.
"Sbohem, mamčo. Mám tě ráda."dala ještě mamce hodně mlaskavou pusu, slíbila, že se brzy ozve a vyšla z domu.
Venku na ni dýchnul silný mráz. Potlačila slzy, které se jí hnaly do očí a hrdě vykročila do dosud neznámého, krutého světa dospělých.

Vánoční koleda

10. prosince 2013 v 17:11 | Dana Smilová |  Povídky
Vzduchem poletovaly drobné vločky třpytivého sněhu. Nela se zachvěla. Nemá ráda sníh.
Pro někoho sníh znamená radost, štěstí a hlavně Vánoce, čas rodinné pohody a klidu. Pro Nelu sníh znamená jen ten samý stereotyp slz, utrpení a bolesti.
Od rtů jí stoupaly obláčky páry. Snažila se nějak protáhnout dobu, než se bude muset vrátit domů. Šla přece jenom nakoupit. Mrkla na hodinky. Zamžikala. To už je tolik? Nemohla tomu uvěřit. Určitě ji zase zbije. On si vždycky důvod najde.
Povzdychla si a z úst jí vyšel další obláček páry. Nela vykročila na cestu domů. Domů, který pro ni žádným domovem není.

"Neluš, poď ke mě žlaťuško." ale ne, pomyslela si Nela, on je zase opilý.
I přestože věděla, co se stane, šla k němu. Sotva před ním stanula, schytala takovou facku, až se jí hlava otočila o stoosmdesát stupňů. Z očí jí vytryskly slzy. Snažila se je zadržet, vrátit zpět, kam patří. Když uvidí slzy, ještě víc ji zbije.
Chytil ji za vlasy. Hlavu ji zvrátil dozadu. Plivnul ji do tváře.
"Kdy ses měla vrátit, co, ty děvko! Jsem tvůj otec, nesu za tebe zodpovědnost a ty jsi tak nevděčná, že mi eště přiděláváš starosti! Špinavá couro!" vykřičel se a švihnul s ní o zem.
A pak to přišlo. Kope do ní. Nela si místo obličeje chrání břicho. Snaží se uchránit svoje dítě, přestože otcem je on, to prase. Vidí nohu, blížící se k jejímu obličeji. Z úst jí tryská krev. Slzy už nedokáže zadržet. Volně se jí koulejí po tváři. Nemá sílu na nic. Už nemá sílu ani žít.
Sundal si opasek a mlátí jí hlava nehlava. A pak si rozepne poklopec a příjde to, co přichází vždy, když se takhle uspokojí. Bolí to. Vždycky to bolí. Po chvíli urputné bolesti v podbřišku se on ušklíbl a odběhl do sklepa.
Nela se pomalu doplazila ke stěně. Toužila stát se neviditelnou, aby ji on už nikdy nenašel. Aby jí už nikdy nemohl provést tuhle hnusárnu. Zachvěla se odporem. A pak zvracela.
V tom cvakla klika dveří a dovnitř vešel on, kolem ruky omotaný provaz. Uviděl tu pohromu u stěny a za vlasy Nelu dotáhl k topení.
Svázal jí pevně, aby mu snad neutekla. Provazy se jí přes tenkou vrstvu kůže zarývaly do masa. V podbřišku ji tlačilo. Dítě uvnitř ní právě bojovalo o život.
Venku slyší výskot dětí. Některé se koulují, jiné si prozpěvují vánoční koledy natěšené na dárky, co je brzy pod stromečkem čekají.
Tentokrát se Nela ani nepokoušela slzy zadržet. Kanuly ji po zarudlé tváři zanechávajíce za sebou mokré stopy. Nikdy nebude tak bezstarostná jako ty děti venku.

O TÝDEN POZDĚJI V NOVINÁCH
6. prosince bylo v bytě Pavla Vejvarského (51) nalezeno tělo třináctiletté dívky, pravděpodobně jeho dcery. Pitva prokázala, že tato dívka zemřela následky vnitřního krvácení. Podle pitvy také čekala dítě. Hlavní podezželý, její otec, byl zadržen ve vazbě a hrozí mu až padesát let za mřížemi. Dívka byla zřejmě bita pravidelně...

Kapitola 5 Pohřeb

5. prosince 2013 v 14:37 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Stojím jako opařená uprostřed pokoje a hypnotickým pohledem sleduju podlahu pokrytou střepy, kde ještě před chvílí stála Petra.
Banda sestřiček se vyděšeně nahrnula k oknu. Já tam jen stála a připadala jsem si úplně prázdná, jakoby mě někdo rozříznul v půli a všecmo, co bylo uvnitř vytáhl ven. Nadechla jsem se. Potřebovala jsem říct něco jako omluvu, že už musím jít.
Místo toho ze mně vyšlo skřehotavé "Pardon.". Vyběhla jsem ven z místnosti. Musela jsem pryč. Pryč od Petry. Pryč od starostí. Pryč od všeho.
Šla jsem. Musela jsem jít. Pěšky, přestože to mám domů přes celé město a měla bych jet autobusem. Domů jsem se vrátila až za tmy. Oči opuchlé od pláče mě neskutečně pálily. Chci dál brečet, vybulet ze sebe všechnu tu bolest v srdci. Přišla jsem o svojí nejlepší kamarádku. A navíc si za to můžu sama. To já mám na svědomí její smrt. Potřebuju to ze sebe vybulet, ale asi jsem vyčerpala zásobu slz na celý život. Jsem jak vyplivnutá.
Připadám si jako Sahara zoufale toužící po životodárném dešti.

O TÝDEN POZDĚJI...
Přes židli mám přehozené černé šaty. Sedím u zrcadla a poprvé od Petřiny smrti si kartáčuju vlasy. Ať dělám, co dělám, stále vypadám jako zombie. Mám málo času.
Za hodinu má Petra pohřeb. Bojím se tam jít. Budou tam její rodiče. Nedokážu se dívat na jejich uslzené tváře.
"Sáruš, je čas jít." zavolala na mě máma tónem plným mateřského citu. Se svým zjevem toho už moc nenadělám.
Svázala jsem si vlasy gumičkou a hodila na sebe černé šaty. S hlubokým vzdychnutím jsem opustila pokoj, který se za poslední týden stal jediným mým útočištěm.

Příliš mnoho lidí. Obličeje mi splývají v jedinou rozmazanou šmouhu. Vidím Denise, Petřiny rodiče, Petru,...
Petra stojí nad svým vlastním hrobem. Otevírá rty, jakoby chtěla něco říct. Má na sobě obyčejnou nemocniční košili, rozpuštěné vlasy jí vlají ve větru. Po tvářích jí tečou slzy a zanechávájí za sebou krvavou stopu.
Slyším její hlas, jak mi šeptá do ucha: "Je to tvoje vina, Sáro. Za všechno můžeš ty. Jenom ty! Nenávidím tě!" třese mnou zimnice, přestože je horké letní odpoledne. Záda mi polévá mrazivý pot.
Najednou vidím před očima Petru, jak skáče z okna. Slyším hlasité křupnutí kostí, jak její tělo dopadlo na zem.
Ten den jsem dostala svůj první záchvat.
Najednou jsem se rozkřičela. Prostě jsem ze sebe všechny ty pocity vykřičela.
Padla jsem na zem a prsty zarývala do hlíny. Celým hřbitovem se nesl můj křik.
A pak jsem byla prázdná. Úplně prázdná. Zbyla ze mně jen obyčejná schránka.
Když pohřeb skončil. Řekla jsem mámě, že chci přijít na jiný myšlenky. Domů jsem se vydala opět pěšky.
Máma mě bez problémů pustila.
Ale to netušila, že se domů vrátím až za dloho...¨
Pokračování příště...

Můj malý adventní nápad

5. prosince 2013 v 13:56 | Dana Smilová |  Ostatní
Jak jste si jistě všimli, byla vyhlášená soutěž o nejlepší Vánoční povídku. A protože povídek na téma Vánoce jsem napsala až moc a nevím, kterou z nich mám přihlásit, rozhodla jsem se, že je tady dám všechny a povídka, která se bude nejvíce líbit půjde do soutěže. Pokud nikdo hlasovat nebude, nebo bude nerozhodně, vyberu sama.
Dana Smilová

Kapitola 4 Petra

3. prosince 2013 v 15:45 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
"Deny, Sáro? Vy?..." Petra zavzlykala a vyběhla pryč.
"Petro! Počkej! Není to tak, jak si myslíš... Tak počkej přece." Denis opustil můj pokoj a vydal se za Petrou. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Nejdřív jsem vstala a popadla mobil. Mohla bych si přečíst ty SMSky. Všechny byly od Petry.
Postupně jsem si je přečetla a zatmělo se mi před očima. Do háje.

SARO, MAM SUPER NOVINU. MOHLI BYCHOM SE SEJIT V KAVARNE?

HALO SI TAM?

DOBRE REKNU TI TO OSOBNE JDU ZA TEBOU ZA PET MINUT JSEM U TEBE

Takže, jaké z toho plyne ponaučení? Nejdřív si přečti zprávy a až pak se líbej s klukem svojí nejlepší kamarádky. Pitomče, nadávám sama sobě. Nezbývá mi nic jiného, než to hodit za hlavu. Teď už na tom stejně nic nezměním.

Druhý den čekám jak na trní, co z mojí aféry s Denisem bude. Celý den se nic nestane. Ani Petra, ani Denis se mi neozvou.
A ono se nic nestane ani druhý den, třetí, čtvrtý, pátý...
Po týdnu to nevydržím, posbírám odvahu a se strachem v srdci se vydám za Petrou sama.
Otevře mi její máma. Oči a obličej má opuchlý od pláče. A jéje. To nevypadá dobře.
"Dobrý den, má Petra čas?" promluvila jsem možnáí až příliš vesele, takže to znělo spíš strojeně a hystericky. Srdce mi tlouklo až někde v krku. Teď mi řekne, že už se mnou Petra nechce nic mít a deset let přátelství bude v háji. Ach jo.
"Petra?" petřina máma to jméno vyslovila s doprovodem ohromných zvlyků. Tady něco nehraje. Takhle by se kvůli pronarněnému přátelství určitě netrápila, "Ne, nemá. Je v nemocnici. Spolykala prášky. Nikdo neví proč."
"COŽE?!" jestliže mi před chvílí tlouklo srdce až v krku, teď mi tluče nejmíň metr nad hlavou.
Než jsem se stihla pořádně nadechnout, dveře se mi zabouchly před nosem.
Zůstala jsem stát jako opařená. Petra spolykala prášky? Kvůli mě? To není možné, to je jen zlý sen.
Bohužel, ať jsem se štípala, jak chtěla, stále jsem stála před Petřiným domem s vědomím, že Petra teď někde zápasí o život.
Vydala jsem se domů, odhodlaná zjistit kde.

Zasedla jsem k počítači a našla si stránky všech blízkých nemocnic. Opsala jsem si adresy a celý den jezdila po nemocnicích a ptala se, jetsli tam neleží Petra Blážová. Štěstí mi přálo až v páté nemocnici."Promiňte, můžu se zeptat, zda tady leží Petra Blážová?" odříkávala jsem větu už po páté.
"Počkejte, podívám se." odpověděla usměvavá sestřička na příjmu a zeptala se: "Jste nějaký rodinný příslušník?"
Dala jsem si dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud Petra spolykala prášky, bude pravděpodobně na JIPce a tam pouští jen rodinu: "Ano, jsem její sestra."
"Můžu poprosit o občanku?"
"Ano, jistě" podala jsem ji drobnou kartičku, kterou už vlastním skoro dva roky
"Počkat," zarazila se sestřička, "Když jste její sestra, jaktože se jmenujete Kocianová a ne Blážová?" oj, tak to je průser. Mysli ty hlavo dubová.
"Já jsem vdaná." dobrá práce.
"Aha. Petra leží na JIPce. Musíte jít touhle chodbou vlevo a až narazíte na dvoukřídle dveře, tak zazvoňte." popsala mi cestu a věnovala se nějakým papírům.
Poděkovala jsem a vkročila do chodby. Po chvíli jsem narazila na dvoukřídlé dveře s nápisem JIP. Zazvonila jsem a čekala, až mě mírně obézní sestřička pustí dovnitř. Řekla jsem ji, za kým jdu a ona mě zavedla ke dveřím k Petřinu pokoji.
V pokoji bylo všechno strohé a bílé včetně Petřiny kůže. Jediná barva, na kterou jsem narazila, byly její tmavé vlasy.
Bílé stěny, strop a podlaha působili o to depresivnějším dojmem. Připadala jsem si, jako v pasti. Stěny se opicky přibližovali a já přestávala dýchat.
Znovu jsem pohlédla na Petru. Byla napojená na tolik děsivých přístrojů, že se mi až zatočila hlava. Jediný zvuk v místnosti bylo pravidelné pípání jednoho z nich. Z toho by se jeden zbláznil, vážně.
A pak Petra otevřela oči a uviděla mě. Z jejího upřeného smutného pohledu mi bylo na nic.
Jenom na mě koukala svýma velkýma oříškovýma očima. Viděla jsem slzy, které jí tekly po tvářích. Potom se to stalo.
Petra beze slova vstala a nevšímala si odpadávajících šňůrek a kabelů. Pomalu přešla k oknu, hleděla vem a ignorovala bandu mladých sestřiček, které přiběhli zjistit, co se děje.
Sklo okna se roztříštilo.
A Petra už tam nestála.
Pokračování příště...