Nový design

Kapitola 6 - Dvě slova

14. prosince 2013 v 12:25 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Bloudím bezcílně ulicemi. Kladu nohu přes nohu mechanicky, jako robot. Jdu stále dál a dál. Už jsem pryč z města. Mířím směrem k lesu. A já jsu stejně dál.
Když už nohy bolí tak, že nemůžu chodit plazím se. Stále mám před očima Petru. A právě za ní jdu. Abych jí vše vysvětlila. Ale ona na mě nečeká a utíká přede mnou. Musím se plazit dál. Musím jít za ní.
Kolem prochází několik lidí. Vrhají na mě znechucené pohledy. Slyším, jak se mezi sebou šuškají: "Tak mladá a opilá jako prase." . Chtělo se mi křičet, řvát, mlátit do něčeho. Plazím se kolem místa, kde mě ještě nedávno přepadli dva úchyláci. Střepy od džbánu jsou stále na zemi. Plazím se přes ně. Sama si dělám dlouhé řezné rány po celé délce paží.
Horká krev mi stéká po těle. Z jejího nedostatku se mi motá hlava.
Plazím se dál, hlouběji do lesa. Horký slunečný den vystřídala studená a chladná noc. Nevnímam zimu a chlad, která mé tělo prostupuje do morku kostí.
Cítím u pusy obláčky páry. Svaly mi ochabují. Už prostě nemůžu dál.
Zastavuji se. Ležím na zemi, něco mě bolestivě tlačí do zad.
Nevšímám si ničeho. Ignoruju bolest vystřelující z každé části mého těla.
Na tváři cítím první kapky deště.
A pak už je jen tma.

"Slečno, slyšíte mě?" někdo mnou třese. Cítím teplou ruku na rameni.
"Pila jste? Neměla jste nějaké drogy?"
Otevřu oči a celý svět se se mnou zatočí. Nade mnou stojí nějaký starý chlápek. Chci něco říct, ale svět udělá poslední otočku a uzavře mě ve svojí nejonečné tmě.

Někdo mě opatrně zvedá ze země. Někam mě strká. Je mi příjemně teplo.
Slyším poue houkání sanitky.

První, co vidím, je bílý strop¨. Slyším pravidelné pípání. V ruce mám zabodnutou jehlu. Do ruky mi přes tu jehlu teče nějaká čirá tekutina.
Mozek mi nedokáže říct, co se děje. Za okny je vidět pouze tma. A mně to dojde až teď.
Jsem v nemocnici.
Zneklidněla jsem. Nechtěla jsem do nemocnice, chtěla jsem umřít. Pípání zrychlilo. Do pokoje vtrhla sestra a nějaká žena v doktorském plášti. Doktorka mi něco dává do ruky. Štípe to.
Chci říct, ať toho nechá, ale nedokážu nic říct. Vyleze ze mně jen sípavé šeptání-
Je mi špatně. Bolí mě hlava.
Znova padám do říše černočerných zlých snů.

Všude je ticho. To ticho mě tlačí ze všech stran. POuze na chodbě jsou slyšet nějaké tlumené hlasy.
Soustředím se na ně. Je to moje jediná záchrana před vražedným tichem.
Zpozorním, když slyším svoje jméno.
K tomu jménu jsou přidány další dvě slova.
O MŮJ BOŽE!!!!!!!!
Pokračování příště...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 T!motej T!motej | Web | 14. prosince 2013 v 14:30 | Reagovat

Tak tohle bylo smutné:(

2 kate kate | Web | 18. prosince 2013 v 18:06 | Reagovat

to je kapitola 6 a ja už som sem na to mylsím dala koment, ci?
je to pekné
teším sa na novú kapitolu

3 kate kate | Web | 30. prosince 2013 v 14:25 | Reagovat

kady mude nová kapitola????

4 danasmilova danasmilova | Web | 6. ledna 2014 v 14:45 | Reagovat

Už píšu, omlouvám se za dlouuuuuuuhou pauzu, ale musela jsem si zjistit něco ohledně 7. kapitoly (dozvíš se hned :))
a ted uz to vim, tak pisu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.