Nový design

Kapitola 4 Petra

3. prosince 2013 v 15:45 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
"Deny, Sáro? Vy?..." Petra zavzlykala a vyběhla pryč.
"Petro! Počkej! Není to tak, jak si myslíš... Tak počkej přece." Denis opustil můj pokoj a vydal se za Petrou. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Nejdřív jsem vstala a popadla mobil. Mohla bych si přečíst ty SMSky. Všechny byly od Petry.
Postupně jsem si je přečetla a zatmělo se mi před očima. Do háje.

SARO, MAM SUPER NOVINU. MOHLI BYCHOM SE SEJIT V KAVARNE?

HALO SI TAM?

DOBRE REKNU TI TO OSOBNE JDU ZA TEBOU ZA PET MINUT JSEM U TEBE

Takže, jaké z toho plyne ponaučení? Nejdřív si přečti zprávy a až pak se líbej s klukem svojí nejlepší kamarádky. Pitomče, nadávám sama sobě. Nezbývá mi nic jiného, než to hodit za hlavu. Teď už na tom stejně nic nezměním.

Druhý den čekám jak na trní, co z mojí aféry s Denisem bude. Celý den se nic nestane. Ani Petra, ani Denis se mi neozvou.
A ono se nic nestane ani druhý den, třetí, čtvrtý, pátý...
Po týdnu to nevydržím, posbírám odvahu a se strachem v srdci se vydám za Petrou sama.
Otevře mi její máma. Oči a obličej má opuchlý od pláče. A jéje. To nevypadá dobře.
"Dobrý den, má Petra čas?" promluvila jsem možnáí až příliš vesele, takže to znělo spíš strojeně a hystericky. Srdce mi tlouklo až někde v krku. Teď mi řekne, že už se mnou Petra nechce nic mít a deset let přátelství bude v háji. Ach jo.
"Petra?" petřina máma to jméno vyslovila s doprovodem ohromných zvlyků. Tady něco nehraje. Takhle by se kvůli pronarněnému přátelství určitě netrápila, "Ne, nemá. Je v nemocnici. Spolykala prášky. Nikdo neví proč."
"COŽE?!" jestliže mi před chvílí tlouklo srdce až v krku, teď mi tluče nejmíň metr nad hlavou.
Než jsem se stihla pořádně nadechnout, dveře se mi zabouchly před nosem.
Zůstala jsem stát jako opařená. Petra spolykala prášky? Kvůli mě? To není možné, to je jen zlý sen.
Bohužel, ať jsem se štípala, jak chtěla, stále jsem stála před Petřiným domem s vědomím, že Petra teď někde zápasí o život.
Vydala jsem se domů, odhodlaná zjistit kde.

Zasedla jsem k počítači a našla si stránky všech blízkých nemocnic. Opsala jsem si adresy a celý den jezdila po nemocnicích a ptala se, jetsli tam neleží Petra Blážová. Štěstí mi přálo až v páté nemocnici."Promiňte, můžu se zeptat, zda tady leží Petra Blážová?" odříkávala jsem větu už po páté.
"Počkejte, podívám se." odpověděla usměvavá sestřička na příjmu a zeptala se: "Jste nějaký rodinný příslušník?"
Dala jsem si dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud Petra spolykala prášky, bude pravděpodobně na JIPce a tam pouští jen rodinu: "Ano, jsem její sestra."
"Můžu poprosit o občanku?"
"Ano, jistě" podala jsem ji drobnou kartičku, kterou už vlastním skoro dva roky
"Počkat," zarazila se sestřička, "Když jste její sestra, jaktože se jmenujete Kocianová a ne Blážová?" oj, tak to je průser. Mysli ty hlavo dubová.
"Já jsem vdaná." dobrá práce.
"Aha. Petra leží na JIPce. Musíte jít touhle chodbou vlevo a až narazíte na dvoukřídle dveře, tak zazvoňte." popsala mi cestu a věnovala se nějakým papírům.
Poděkovala jsem a vkročila do chodby. Po chvíli jsem narazila na dvoukřídlé dveře s nápisem JIP. Zazvonila jsem a čekala, až mě mírně obézní sestřička pustí dovnitř. Řekla jsem ji, za kým jdu a ona mě zavedla ke dveřím k Petřinu pokoji.
V pokoji bylo všechno strohé a bílé včetně Petřiny kůže. Jediná barva, na kterou jsem narazila, byly její tmavé vlasy.
Bílé stěny, strop a podlaha působili o to depresivnějším dojmem. Připadala jsem si, jako v pasti. Stěny se opicky přibližovali a já přestávala dýchat.
Znovu jsem pohlédla na Petru. Byla napojená na tolik děsivých přístrojů, že se mi až zatočila hlava. Jediný zvuk v místnosti bylo pravidelné pípání jednoho z nich. Z toho by se jeden zbláznil, vážně.
A pak Petra otevřela oči a uviděla mě. Z jejího upřeného smutného pohledu mi bylo na nic.
Jenom na mě koukala svýma velkýma oříškovýma očima. Viděla jsem slzy, které jí tekly po tvářích. Potom se to stalo.
Petra beze slova vstala a nevšímala si odpadávajících šňůrek a kabelů. Pomalu přešla k oknu, hleděla vem a ignorovala bandu mladých sestřiček, které přiběhli zjistit, co se děje.
Sklo okna se roztříštilo.
A Petra už tam nestála.
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T!motej T!motej | Web | 3. prosince 2013 v 16:23 | Reagovat

PANE BOŽE!!!!!!!!!!!!!!
Tak tuhle knížku určitě vydáš a bude mít takový úspěch, že.....si jí koupím také!!!!!!!

2 kate kate | Web | 3. prosince 2013 v 17:54 | Reagovat

wau
snad neskocila z okna?
nech sa to stastne skonci
nech sa to stastne skonci
nech sa to stastne skonci
nech sa to stastne skonci
nech sa to stastne skonci
ale to je samo na tebe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.