Nový design

Kapitola 5 Pohřeb

5. prosince 2013 v 14:37 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Stojím jako opařená uprostřed pokoje a hypnotickým pohledem sleduju podlahu pokrytou střepy, kde ještě před chvílí stála Petra.
Banda sestřiček se vyděšeně nahrnula k oknu. Já tam jen stála a připadala jsem si úplně prázdná, jakoby mě někdo rozříznul v půli a všecmo, co bylo uvnitř vytáhl ven. Nadechla jsem se. Potřebovala jsem říct něco jako omluvu, že už musím jít.
Místo toho ze mně vyšlo skřehotavé "Pardon.". Vyběhla jsem ven z místnosti. Musela jsem pryč. Pryč od Petry. Pryč od starostí. Pryč od všeho.
Šla jsem. Musela jsem jít. Pěšky, přestože to mám domů přes celé město a měla bych jet autobusem. Domů jsem se vrátila až za tmy. Oči opuchlé od pláče mě neskutečně pálily. Chci dál brečet, vybulet ze sebe všechnu tu bolest v srdci. Přišla jsem o svojí nejlepší kamarádku. A navíc si za to můžu sama. To já mám na svědomí její smrt. Potřebuju to ze sebe vybulet, ale asi jsem vyčerpala zásobu slz na celý život. Jsem jak vyplivnutá.
Připadám si jako Sahara zoufale toužící po životodárném dešti.

O TÝDEN POZDĚJI...
Přes židli mám přehozené černé šaty. Sedím u zrcadla a poprvé od Petřiny smrti si kartáčuju vlasy. Ať dělám, co dělám, stále vypadám jako zombie. Mám málo času.
Za hodinu má Petra pohřeb. Bojím se tam jít. Budou tam její rodiče. Nedokážu se dívat na jejich uslzené tváře.
"Sáruš, je čas jít." zavolala na mě máma tónem plným mateřského citu. Se svým zjevem toho už moc nenadělám.
Svázala jsem si vlasy gumičkou a hodila na sebe černé šaty. S hlubokým vzdychnutím jsem opustila pokoj, který se za poslední týden stal jediným mým útočištěm.

Příliš mnoho lidí. Obličeje mi splývají v jedinou rozmazanou šmouhu. Vidím Denise, Petřiny rodiče, Petru,...
Petra stojí nad svým vlastním hrobem. Otevírá rty, jakoby chtěla něco říct. Má na sobě obyčejnou nemocniční košili, rozpuštěné vlasy jí vlají ve větru. Po tvářích jí tečou slzy a zanechávájí za sebou krvavou stopu.
Slyším její hlas, jak mi šeptá do ucha: "Je to tvoje vina, Sáro. Za všechno můžeš ty. Jenom ty! Nenávidím tě!" třese mnou zimnice, přestože je horké letní odpoledne. Záda mi polévá mrazivý pot.
Najednou vidím před očima Petru, jak skáče z okna. Slyším hlasité křupnutí kostí, jak její tělo dopadlo na zem.
Ten den jsem dostala svůj první záchvat.
Najednou jsem se rozkřičela. Prostě jsem ze sebe všechny ty pocity vykřičela.
Padla jsem na zem a prsty zarývala do hlíny. Celým hřbitovem se nesl můj křik.
A pak jsem byla prázdná. Úplně prázdná. Zbyla ze mně jen obyčejná schránka.
Když pohřeb skončil. Řekla jsem mámě, že chci přijít na jiný myšlenky. Domů jsem se vydala opět pěšky.
Máma mě bez problémů pustila.
Ale to netušila, že se domů vrátím až za dloho...¨
Pokračování příště...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kate kate | 6. prosince 2013 v 13:53 | Reagovat

je to super! to sa ale naozaj nestalo?
snad bude mať dobrý koniec (kniha)

2 T!motej T!motej | Web | 6. prosince 2013 v 15:56 | Reagovat

To já bych taky měla výčitky svědomí.

3 kate kate | 6. prosince 2013 v 18:44 | Reagovat

nedAL SA SEM MôJ KOMENT A STLAčILA SOM ASI CAPS LOCK

4 dada/kate dada/kate | Web | 7. prosince 2013 v 13:51 | Reagovat

prihlás sa mi do AFFS
ak teda chceš
v komentoch som ta raz spomenula a asi preto o tomto bloguu vie aj T!motej

5 dada/kate dada/kate | Web | 7. prosince 2013 v 13:52 | Reagovat

a zase sa sem nedal koment! je to možné?

6 dada/kate dada/kate | Web | 7. prosince 2013 v 13:52 | Reagovat

a furt sa sem nedal
není normálne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.