Nový design

Leden 2014

Úvod do rubriky

23. ledna 2014 v 7:18 | Dana Smilová |  Umělecký make up
Jo, vím, zas jsem dlouho nic nepsala, ale nějakým nedopatřením jsem zavirovala počítač :D
Jsem nemocná, ležím doma a nudím se. Proto jsem náhodou na internetu narazila na tyto skvělé fotografie:
No a tak nějak jsem se rozhodla to zkusit. A chytlo mě to tak, že jsem se rozhodla dát to sem. Až přijdu na to, jak do kompu dostat fotky z mobilu bez kablíku, dám je tu :)

Můj Fantasmagorický svět

12. ledna 2014 v 19:14 | Dana Smilová |  Můj fantasmagorický svět
Vítám vás v nové rubrice. Je to vlastně popis mého fantasmagorického světa, který mám každý den v hlavě.
V mém světě (zatím bez jména, návrhy můžete psát do komentářů :)) se každý den něco děje. Vždy, když spím nebo třeba ve škole, kde se tak stráááášněě nudíííím :P
Zitra tu dám nejduležitější postavy mého FANTASMAGORICKÉHO světa beze jména + jejich portréty (vymyšlené). A taky stručnou charakteristiku jejich povahy a osobností.
Nedivte se, že vám někteří můžou připomínat známe zpěváky nebo zpěvačky. Ono to taky je tak, že když si pustím písničky, hned se začne odehrávat další příběh.
Doufám, že se vám rubrika bude líbit a bude se dobře číst.
Budu ráda za nějaké ty návrhy názvů pro můj svět.
Vaše
Dana

Kapitola 8 - Rozhodnutí

12. ledna 2014 v 7:43 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Omlouvám se za jednodenní spoždění. Stane se, ne? :DDD

Sedím doma na posteli a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co se od mého shledání s Denisem všechno stalo. Jak se to všechno pos*alo.
A Denis sedí vedle mě a čeká. Byl se za mnou podívat ještě ten den, co jsem přijela z psychiny. Ptal se mně hlavně na to, jestli už mi je dobře a když se o tom konečně přesvědčil, chtěl zůstat se mnou. Popovídali jsme si, poplakali, smáli se a pak přišla ta otázka, na jejíž odpověď Denis čeká.
"Když už tady není Petra, nechtěla bys..." bylo vidět, že se mu to těžko říká. A já už deset minut zvažuju, jestli to je vůči mé nejlepší kamarádce, sic mrtvé, vůbec dost taktní. A nevědomky tím Denise mučím.
Nepříjemné tikání hodin se mi prodírá až do morku kostí a já nevím co dál.
Nakonec ty hrozné hodiny odbijí osm večer a Denis už musí jít. Slíbím mu, že se do týdne rozmyslím, rozloučíme se přátelským objetím a Denis smutně odchází se svěšenou hlavou. Je mi ho líto, ale líto je mi také Petry, která kvůli nám dvěma zemřela.
V noci neumím spát, stále na něho musím myslet. Myslím na něho i při snídani, ve škole, prostě všude a pořád se neumím rozhodnout. Chodím po ulicích jako tělo bez duše a skoro si připadám jak po Petřině pohřbu.
Uplyne celý týden a Denis je opět u mně a já sedím na posteli a zvažuju všechny možnosti. Denis je z toho tak zničený a vynervovaný, že nakonec přikývnu, i když si vůbec nejsem jistá, jestli mám.
V okamžiku, kdy se políbíme pro začátek našeho nového vztahu, vidím opět Petru. Chce se mi křičet. Ale ona jen němě přikývne a souhlasně se na mě usměje. Pak zmizí a ve své hlavě slyším její hlas: "Chci jen, aby byl Deny šťastný, a šťastným ho můžeš učinit jen ty."
Jsem tak šťastná, že se mi chce skákat až do nebes. Mám skvělý život, skvělého kluka a mrtvou kámošku, která mi odpustila. Co víc si přát?

Slovo autora: Teď to vypadá, jako by měl celý příběh končit, ale není to tak. Do Sářina života se dostanou další komlikace. Na pokračování se můžete těšit buď ještě dnes odpoledne anebo až zítra večer.
Všechny zdraví, Dana Smilová

kapitola 7 - Psychiatrická léčebna

6. ledna 2014 v 15:24 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Tato kapitola je psána stylem Sářina deníčku, aby více vynikly její pocity, jak se asi cítí, jako pacient psychiatrické léčebny.
Chci se omluvit za tu dlouhou pauzu, asi to vypadalo, jako bych se na tento blog vykašlala :D
Takže, tady je Sářin deníček:

23.9
Milý deníčku,
dnes za mnou přišel Denis. Říkal, že je mu líto, že jsem kvůli němu tady. Není to kvůli němu. Můžu si za to sama. Neměla jsem si s ním nic začínat. :(
Když odešel, cítila jsem se tak smutná. Chtěl mě líbat, ale nešlo to. Ne, že bych nechtěla, prostě to nešlo. Hlavně kvůli Petře. Nejsou to ani tři měsíce, co zemřela a stále na ni musím myslet. Byly jsme přece nejlepší kámošky. Stále nemohu uvěřit tomu, že je mrtvá.
Chci domů, za mámou, za tátou. Dokonce mi chybí i moje malá sestřička Aneta.
Stále vidím Petru. Snaží se mi ublížit. Pořád říká, že jsem jí ublížila a proto teď ublíží ona mě. Ach jo, vím, že má pravdu. Opravdu jsem jí moc ublížila.

29.9
Je pozdě večer a já sedím na posteli, sama jako obvykle a brečím. Je mi smutno. Cítím se sama, jako nikdy. Už zase jsem viděla Petru. Běžela ke mně přes celou chodbu a křičela, že jsem kráva a že mě zabije. Nevím, co mám dělat.
Dokonce jsem si podřezala žíly, abych se jí zbavila. Rodiče už to ví a celou hodinu do mě hučeli, že nejsem normální, že se ve mně tááák zklamali a že bych měla co nejrychleji přestat blábolit nesmysly o tom, že vidím Petru.
Jediný, kdo mi skutečně rozumí a naslouchá jsi ty, můj milý deníčku. Tobě můžu říct všechno.
Moc mě mrzí, co si o mně celá rodina myslí.
MRZÍ MĚ TO, ŽE JSEM TAKHLE SKONČILA. A hlavně bych CHTĚLA VRÁTIT ČAS A BÝT ZASE TA NORMÁLNÍ BEZPROBLÉMOVÁ HOLKA. :((

2.10
Moje pocity/nálada: No, tak jsem celkem unavená, takže si půjdu lehnout, jinak se mi moc stýská po Denisovi. Když myslím na ty krátké chvilky, co jsem si z jeho života ukradla, na ty chvilky plné radosti ze samotné existence života, na ty společné chvilky plné krásného líbání, chce se mi smát i brečet zároveň.

Jinak, ode dneška tu jsem přesně 2 měsíce. Už brzy pojedu domů. Moc se těším. Jdu spinkat, tak dobrou.

6.10
Po dlouhé době jsem zase viděla Petru. Vyhlídky na brzký odchod jsou tedy zase v nedohlednu. :/
Pořád mi tu vtloukají do hlavy, že to je jen výplod mé fantazie, že mám na Petru zapomenout a tím zmizí i její tkz. "duch", který mě všude pronásleduje. Ale já NECHCI na Petru zapomenenout. Ty nejkrásnější chvíle svého života jsem prožila s ní, kdybych na ni zapoměla, úplně ji smazala za svého života, musela bych smazat i ty nádherné chvíle a vlastně bych neměla ŽÁDNÝ život.
Musím se s tím naučit žít.
Jsem rozhodnutá. Budu hodná a moc se snažit. I když Petru uvidím, budu to vědět jen já a nikdo jiný. Musím jet domů. Musím vidět Denise, nebo se zblázním...

11.10
Milý deníčku,
mám ze sebe radost, protože už nejsem smutná. Jenom trošičku :) A ani už nemám žádné deprese a nevidím Petru, takže už vím, že to tady má nějaký smysl.
Dalo by se říct, že jsem na Petru zapoměla, ale já nechci. Někdy jen tak sedím na posteli a myslím na ni, abych nezapoměla. :)
Poznala jsem tu jiné lidi, kteří mají podobné problémy jako já. Aspoň někteří :)
Jsem ráda, že tu je někdo, s kým si můžu o svých problémech povídat a nevysměje se mi a, což je hlavní, uvěří mi :))
Mám je ráda a nikdy, NIKDY na ně nezapomenu. Stejně jako na Petru :))
Doufám, že až se vrátím, tak budu víc sebevědomá a ne ta tichá vyplašená holka, jaká jsem byla předtím. Doufám, že brzy-

12.10
dneska mi bylo fajn. Je skvělé, že už nemám myšlenky na smrt a podobně.
Petra mi už nechce ublížit. Zase u mně byla a chtěla si povídat. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem cvok, tak jsem odpovědi psala na papír :DD
Vím, že je asi určitě výplodem mého mozku, ale důležité na tom je, že jsem šťastná, protože ten výplod mojí fantazie mi odpustil :)))

23.10
Milý deníčku,
už dlouho jsem tu nic nenapsala, protože už se cítím skvěle...žádné deprese, úzkosti,..žádná Petra.
Hodně se mi ulevilo, když za mnou přestala chodit. Myslím, že konečně našla klid, když mi odpustila. Pochopila mě. Mám z toho dobrý pocit :).
Mám radost z toho, že mi to tady prospívá. Brzy pojedu domů. Navíc to tady hodně rychle utíká.
Cítím se prostě 1000% šťastná, jako už dlouuuho ne.

30.10
Jedu domů :3


pokračování příště...
pro upřesnění, do soboty 11.1.2014 by tu teoreticky měla ta 8. kapitola být :))