Nový design

Únor 2014

Fantazii se meze nekladou, aneb Princezna a Lenička

28. února 2014 v 2:32 | Dana Smilová |  Blázniviny
Fantazii se meze nekladou, tak jsem se i já rozhodla přiložit ruku k dílu a rozhodla se napsat něco na téma týdne. A protože mě nenapadlo nic jiného, než moje povídka, jakých už musí být hafo, nebudu nijk originální a napíšu prostě jednu povídku z mnoha. Začínám jako by to byla pohádka:

Bylo nebylo, za sedmero horami a šestero řekami žila v nádherném paláci z čistěho křištálu princezna Alexandra. Měla hodnou maminku a zlého nevlasního otce, který ji neustále nutil drhnout stěny její křištálové komůrky zubním kartáčkem, dokud nebyly čisté tak moc, že skrz ně bylo vidět ven jako z okna. Princezna nebyla se svým životem spokojená. Většinu dne seděla na parapetu a koukala se z okna dolů a přemýšlela, jak nádherný život musí mít ti lidé tam dole. (Postřehněte ten nesmysl :D)
Ve stejnou chvíli si to samé myslela Lenička, obyčejná dcera dřevorubce dole ve vsi a zasněně se koukala na křiš´tálový palác. Představovala si, že je princezna, oblékají ji do drahých šatů a šperků, nemusí nic dělat a senom ležet a jíst čokoládu.
Ona ale musela vyprat a usušit prádlo, pohlídat mladšího brášku, nakrmit slepice a králiky, a prostě bůh ví co. Povzdychla si a pustila se do práce.
Princezna se zrovna opírala o parapet, když v tom se obloha zableskla a před princeznu přistála...velký mluvící meloun a zahřměl: "Nejsi spokojenou princeznou, proto se nyní staneš šťastným debilem!" domluvil a místo princezny stál uprostřed pokoje Justin Bieber (omlouvám se Beliebers, nechci vás urážet nebo něco, ale na někoho to padnout muselo. Nic proti Justinovi, fakt). Princezna se rozplakala a utekla za svojí hodnou maminkou. Ta ji řekla: "Aspoň už nikdy nemusíš drhnout stěny zubním kartáčkem. Prostě králi řekneme, že jsi utekla a tohle" ukázala na nešťastnou princeznu, "je můj ztracený synovec."
"Ale mami, ty synovce nemáš." namítla princezna stále dívčím hláskem, ačkoli už nebyl její (doufám že víte jak to myslím-zase nic proti Beliebers)
"Ale on to neví" spiklenecky na princeznu mrkla, ta byla ale stále nešťastná.

V tu samou chvíli se objevil meloun u Leničky a proměnil ji v Selenu Gomez. Leničku něco hodně táhlo k paláci. Proplížila se tam a jakmile spatřila princeznu, okamžitě se k ní vrhla a divoce ji začala líbat. Obě dvě se vzali za ruku, přeběhli těch sedmero hor a šestero řek za šest vteřin a už se nikdy nevrátili.
A žili šťastně až do smrti

Doufám, že tahle ptákovina aspoň minimálně pobavila. Aspoň malinko :) mikroskopicky stačí.
Za koment budu ráda, ale nemusí být. Stačí, že jste tu kokotinu přečetli až dokonce, za to smekám klobouk. Fakt úcta a respekt :D

kapitola 10- Slzy

28. února 2014 v 2:08 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Dobalila jsem si poslední pár věcí a mohli jsme jít na náměstí, kde my a dalších asi dvacet lidí měli sraz a kde ro nás měl přijet autobus z cestovky. Dobu před přijetím autobusu jsme s Dendou strávili líbáním a zamilovanými něžnůstkami, které jsme si vrkali do uší. Byla jsem prostě šťastná. Šťastná na maximum.
Ze zatáčky se vynořil autobus a my jsme skoro litovali, že už je tu. Při nastupování se mi ale divně sevře žaludek. Nemám z cesty dobrý pocit. Asi za to může moje těhotenství, prostě mám najednou tak sevřený žaludek, že se asi pobliju.
A když si usednu na sedadlo vedle Dendy, který si mě v mžiku posadí na klín, dostanu přímo třesavku. Už chci zavřat, že vystoupím, nika nejedu, Denda i zacpe ústa těmi svými a mě najednou všechny pocity opustí. I kdyby se mělo něco, nedej bože, stát, hlavně že jsem s ním. S Dendou je všechno hned krásnější arůžovější a...
Autobus se rozjel a já už tak uklidněná a omámená láskou jen tupě zírám z okna a moc se těším, až budeme ve Švýcarsku. Vždycky jsem zimu měla radši než léto. V létě je moc horko, tak člověk jen leží a ochlazuje se. Já jsem aktivní typ člověka, pořád musím něco dělat a těžko bych se třeba válela celý den u moře, než abych mohla lyžovat v horách, byť v létě.
Cesta ubíhá rychle, zvlášť, když se se svým budoucím manželém neustále olizuju, až se po nás spolucestující pohoršeně dívají a tu a tam si mezi sebou šustnou něco jako nemravní smradi.
Jejich pomluvy mi vůbec nevadí, ba i naopak, pobaví mě. takovýchto lidí mám jenom srandu a nic víc. Z pomluv nedělám vědu jako někdo. A to už zastavujeme. Vykouknu z okna, chci vidět Švýcarskou přirodu, když jsem si ji nevychutnala s cestou a he, my nejsme ve Švýcarsku. Tohle vypadá spíš jako Česko nebo Polsko. Venku slyším hlasy, které rozhodně nejsou české, takže jsme asi zatavii v Polsku.
"To je divné, proč zastavujem?"zamumlám si pro sebe.
"Lásko, počkej tu. Půjdu něco zjistit. Myslím, že se tam náš řidič s nekým hádá. Zkusím to urovnat, chci být už co nejdřív tam."
"Dobře, miláčku. Pusu." dětinsky jsem našpulila rty a zaslechla dvě babky ob sedadlo, jak si povídají: "Ta už má ty svý rty úplně nateklý a stále nemá dost. Zajímalo by mě, s kým má doopravdy to dítě, co čeká."
Přemáhám chuť se nerozesmát nahlas. Denis už odešel, tím pádem mi nemá kdo vyplnit pusu svými rty a já to nevydržím a ne celý autobus se rozesměju jak nejvíc mi to dech dovlolí. A směju se a směju, až si připadám jakoblázen z jedličkova ústavu.
Udivené pohledy těch dvou babek a vlastně i ostatních cestujících mě rozesměje ještě víc a já už vážně nevím, co mám s tím dělat.
Úsměv ze rtů mi sebere až hlasité skřípění brzd, výsřel a křik. Vyběhu ven a to co vidím předčí veškeré moje chápání. Po očích se mi rozutečou slzy a já se rozběhnu k Denisovi.
Pokračování příště...

kapitola 9 - O 3 roky později

23. února 2014 v 19:19 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Takže, za prvé vám dlužím mega omluvu. Málem jsem se tu na to vys*ala, zvlášť potom, co jsem zjistila, že jsem nebyla dost dobrá na talentovkách, ale to není podstatné. Mám hned několik důvodů, proč jsem tak dlouuuuuho nepsala.
1) NERVY - Mám po nepovedených talentovkách a před složitými přijímačkami. Navíc se snažím zlepšit ve škole a k tomu koně, uf, prostě nestíhám...
2) Ztratila jsem heslo a tak nějak se mi nechtělo myslet :D
3) Jsem závislá na Nostelu, ale o tom jindy.
Doufám, že jste pochopili moje důvody (asi ne xD), teď k příběhu

Jmenuji se Sára a je mi 19 let. Mám senzačního přítele Denise, brzy mě čeká maturita a potom svatba. Pro ty, kteří můj příběh už předtím četli, tak Petru stále občas vídám. A když mě Denis požádal o ruku, týden po tom, co jsem mu řekla, že čekáme potomka, slzela štěstím. Ano, mám před svatbou a jsem ve druhém měsíci těhotenství. Svět je dokonalé a nádherné místo, vzlášť, když ho sdílíte s někým jako je Denis.
Pobyt na psychiatrii mě naučil mnohé, hlavně to, že života si mám vážit a nebýt jako Petra a hned po prvním rozchodu se zabít (promiň Péťo :/) Stále mi chybí, přece jen to byla nejlepší kamarádka.
Dále, s Denisem žijeme už sami v panelákovém bytě v Opavě. Mamka sice brečela, když jsem odcházela, ale nakonec se uklidnila a řekla si, že život jde dál i beze mě. Jsem ptáček, co vyletěl z hnízda :) Někdy si říkám, že moc brzy. Každý druhý víkend za mamkou jezdím, takže vlastně není co řešit.
Denis pracuje jako ajťák v jedné počítačové firmě. Sice povolání nic moc, ale v pohodě z toho vyžijem. A až odmaturuju, před mateřskou si zkusím sehnat nějakou brigádu. Další příjem by se nám vážně hodil. Bude ze mně paní učitelka :)
To je asi tak vše o mém novém dokonale dokonalém životě.
A jedna drobnost na konec.. za týden máme s Denym výročí a jedeme na dovolenou do švýcarska. Nevím, kde na to vzal peníze, možná je jeho příjem vyšší, než jsem si myslela, ale já to neřeším, vždycky jsem chtěla jet do zahraničí :)
Však si to užijem, moc se těším.
Pokračování příště...