Nový design

kapitola 10- Slzy

28. února 2014 v 2:08 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Dobalila jsem si poslední pár věcí a mohli jsme jít na náměstí, kde my a dalších asi dvacet lidí měli sraz a kde ro nás měl přijet autobus z cestovky. Dobu před přijetím autobusu jsme s Dendou strávili líbáním a zamilovanými něžnůstkami, které jsme si vrkali do uší. Byla jsem prostě šťastná. Šťastná na maximum.
Ze zatáčky se vynořil autobus a my jsme skoro litovali, že už je tu. Při nastupování se mi ale divně sevře žaludek. Nemám z cesty dobrý pocit. Asi za to může moje těhotenství, prostě mám najednou tak sevřený žaludek, že se asi pobliju.
A když si usednu na sedadlo vedle Dendy, který si mě v mžiku posadí na klín, dostanu přímo třesavku. Už chci zavřat, že vystoupím, nika nejedu, Denda i zacpe ústa těmi svými a mě najednou všechny pocity opustí. I kdyby se mělo něco, nedej bože, stát, hlavně že jsem s ním. S Dendou je všechno hned krásnější arůžovější a...
Autobus se rozjel a já už tak uklidněná a omámená láskou jen tupě zírám z okna a moc se těším, až budeme ve Švýcarsku. Vždycky jsem zimu měla radši než léto. V létě je moc horko, tak člověk jen leží a ochlazuje se. Já jsem aktivní typ člověka, pořád musím něco dělat a těžko bych se třeba válela celý den u moře, než abych mohla lyžovat v horách, byť v létě.
Cesta ubíhá rychle, zvlášť, když se se svým budoucím manželém neustále olizuju, až se po nás spolucestující pohoršeně dívají a tu a tam si mezi sebou šustnou něco jako nemravní smradi.
Jejich pomluvy mi vůbec nevadí, ba i naopak, pobaví mě. takovýchto lidí mám jenom srandu a nic víc. Z pomluv nedělám vědu jako někdo. A to už zastavujeme. Vykouknu z okna, chci vidět Švýcarskou přirodu, když jsem si ji nevychutnala s cestou a he, my nejsme ve Švýcarsku. Tohle vypadá spíš jako Česko nebo Polsko. Venku slyším hlasy, které rozhodně nejsou české, takže jsme asi zatavii v Polsku.
"To je divné, proč zastavujem?"zamumlám si pro sebe.
"Lásko, počkej tu. Půjdu něco zjistit. Myslím, že se tam náš řidič s nekým hádá. Zkusím to urovnat, chci být už co nejdřív tam."
"Dobře, miláčku. Pusu." dětinsky jsem našpulila rty a zaslechla dvě babky ob sedadlo, jak si povídají: "Ta už má ty svý rty úplně nateklý a stále nemá dost. Zajímalo by mě, s kým má doopravdy to dítě, co čeká."
Přemáhám chuť se nerozesmát nahlas. Denis už odešel, tím pádem mi nemá kdo vyplnit pusu svými rty a já to nevydržím a ne celý autobus se rozesměju jak nejvíc mi to dech dovlolí. A směju se a směju, až si připadám jakoblázen z jedličkova ústavu.
Udivené pohledy těch dvou babek a vlastně i ostatních cestujících mě rozesměje ještě víc a já už vážně nevím, co mám s tím dělat.
Úsměv ze rtů mi sebere až hlasité skřípění brzd, výsřel a křik. Vyběhu ven a to co vidím předčí veškeré moje chápání. Po očích se mi rozutečou slzy a já se rozběhnu k Denisovi.
Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kate kate | Web | 4. března 2014 v 21:15 | Reagovat

nenenenenenenenenenenne není mrtvý čo? už niekto romrel (petra) a to stačí!!!!!!! O_O  ???  :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.