Nový design

Březen 2014

kapitola 12 - Naděje umírá poslední

24. března 2014 v 7:25 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Bílé světlo. Bílé světlo všude kolem mě. Je za mnou, přede mnou, přímo mi dýchá do tváře. A já cítím neskutečnou bolest v hlavě a tlak v krku. Pozvracím se. Zvracím nejen žaludeční štávy a prášky, co jsem právě spolykala, ale hlavně sebe. Víte, takový ten kus sebe uvnitř, vaše jiné já.
Když v troskách skončil i ten kousek mě, co stále věřil ve smysl života, byla jsem už jen prázdnou lidskou schránkou. znova. Ale tehdy s Petrou jsem měla naději, naději na lepší časy s Denisem. Ted nemám ani to. Nemám v co věřit, nemám do čeho vložit smysl svého života.
Na podlahu padne další várka a já se složím v slzách. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Nechtěla jsem přijít o kamarádku, kluka, ted i dítě a život. Začínám uvažovat, že tohle musí být peklo. Místo, kde není nic jiného než vy a ticho. Můžete pouze přemýšlet o tom, jak mizerný váš život byl. Co všechno zlého jste zavinili, za co jste zodpovědní a proč tu vůbec jste.
Chci něčím vyplnit to ticho, tak začnu hlasitě vzlykat. Stejně tu sem sama.
"Sáro!" proti mě se ze světla vynořil Denis, hezčí než kdy dřív, v náruči nesl malé miminko.
"Sáro," zopakoval., "lásko moje, co blbneš? Proč se chceš zabít?"
Mlčím.
"Pochop, že já neměl na vybranou. On taky ne." pokynul hlavou k miminku. Zastavím proud slz a konečně promluvím.
"Kdo je to?"
"Sáruš, to je náš nenarozený syn. On neměl na vybranou, to jsi rozhodla ty. Ale dostala jsi druhou šanci, tak ji nepromarni."
Najednou spustím nový proud slz a já chtě nechtě musím přiznat, že jsem blbá kráva.
"Už je pozdě, druhou šanci už nemám. Copak sis nevšiml, že jsem taky mrtvá?"
"Sáro, vrat se domů." ozve se hlas za mnou. Otočím se a stojí tam Petra.
"Nedělěj tu blbost jako já, taky jsem měla na vybranou a vybrala si špatně. Doted se za to nenávidím. Sáro, moc tě prosím, rozhodni se správně. Každý sice dělá chyby, ale pokud tady uděláš chybu, změní to ůplně všechno. Tady není místo pro chyby a vůbec..." hlas se jí zlomil a Petra se rozplakala. Brečely jsme obě a pak jsme se objaly. A bylo to, fantastické. Nikdy mi nebylo tak dobře jako tehdy. Na pár minut jsme zase byly ty obyčejně střeštěné pubertačky jako před 4 lety.
Hlavou mi probíhaly všechny možné vzpomínky od Petřiných desátých narozenin, kdy jí koza, co utekla sousedce, snědla dort, přes prázdniny z šesté na sedmou, kdy jsem si pořezala nohu a střepy a Petra si roztrhla kalhoty, aby mi mohla ránu uvázat, Vánoce, když nám bylo čtrnáct a zkoušeli jsme za barákem první cigarety, přičemž já se poblila a Petře se motala hlava až po ted, kdy tu sedíme, stojíme nebo ležíme a objímáme se, přitom bulíme.
A objímáme se až do doby, než Petra začne mizet.
"Nee, neodcházej." zakřičím na ni, ale ona jen zavře oči a prostě zmizí. A najednou mám na ni vztek.
Je tak sobecká. Kvůli ní se dostávám do problémů. Že by aspon rekla, že už musím, ale nee, ona si jen tak odejde a nic neřekne. Kdyby nechcípla, neprošla bych si psychinou a kdyby mě naseznámila s Denisem, nikdy by všechno nedopadlo takhle.
Kráva jedna blbá sobecká.
Denis, prolítne mi hlavou. Snad taky nezmizel. Ne, uf, je tady.
"Zlato," chci něco říct, prostě cokoliv na vyplnění ticha, když mi ústa zavře svými a já už nevím, co bude dál.
Na jednu stranu bych děsně moc chtěla být jen s ním, at už mrtvá či živá.
Na tu druhou, mám na vybranou a chci se vrátit domů za rodiči a vším, co jsem tam nechala.
A najednou jde všechno pryč. Denis průhlední.
"NE? JEŠTĚ NE. Deny, neodcházej."
"Ale já neodcházím. To ty. Už jsi se rozhodla."
"Ale já se vůbec nerozhodla. Nevím, jestli chci žít bez tebe, nebo být mrtvá s tebou. Jak můžu být rozhodnutá." podívám se na svoje ruce a skutečně, průhlední. Ach nee.
"A když budu žít, uvidím tě ještě někdy?" zeptám se přes vzlyky.
"Běž, Sáro, a neztrácej naději. Věřím, že at už jsi se rozhodla jakkoli, rozhodla jsi se správně.
Místo bílého světla už vídím jen mlhu a propadám se do ní hloub a hloub. Všechno se se mnou točí. Skutečně jsem se rozhodla správně?

Legenda

5. března 2014 v 3:34 | Dana Smilová |  Devět národů
Kdysi žilo v celém vesmíru kromě lidí taky devět velmi mocných národů na devíti různých planetách uspořádaných ve velkém kruhu okolo planety Země. Soareni, Iznokové, Mailaioaci, Beršokovci, Werdoveni, Ukorové, Leisiani, Prekorové a Hiusoni.
Jednoho dne vyhlásili Iznokové ostatním národům válku. Nikdo nikdy nezjistil proč, o co Iznokům šlo.
Nejdříve to byla malá potyčka, která pomalu přerůstala v mezigalaktickou katatrofu. Válčili stovky, možná i tisíce let. Umírali. Umírali i lidé. A když začali válčit i mírumilovní Soareni, došlo všem, že jde do tuhého. Proto se národy sešli kousek od Země na mírovém jednání. Nejmocnější z každého národa představoval svůj lid.
Zkoušeli se dohodnout, jak válku ukončit, ale každý národ ji chtěl skončit s tím, že vyhrál. A tak se mírové jednání zvrtlo v další bitvu, kdy mocná kouzla národů vytvořila pod zemí obrovskou černou díru a Země explodovala. Pár přeživších lidí živoří na kouscích Země velkých jako menší městečko nebo větší vesnice. Myslí si, že na ně apocalypsu seslal Bůh za jejich chování a že ti přeživší jsou ti "hodní".
Černá díra kolem nich jim zaclonila výhled všude, tak se domnívají, že pryč je celý vesmír a kolem nich je jen nicota. Prázdný svět, do kterého když spadnou, přestanou existovat.
A teď zpátky k národům.
Nikdo už nikdy neviděl ty z mírové schůze. Všichni se domnívají, že jsou mrtví, ale není tomu tak.
Tohle je příběh o nich, těch z apocalypsy.

Takový menší obsah

5. března 2014 v 3:21 | Dana Smilová |  Devět národů
Takže, tady se jedná o takový test. Rozhodla jsem se vyzkoušet takové fantasy - science fiction. Vznikla z toho série celkem devíti knih o devíti národech, každá o jednom. Tak mě napadlo, že bych to tu mohla zkusit dát, jestli se bude líbit. Mojí vinnou budu psát pořád, Nezvěstná potom taky bude, je budu zároveň psát i tohle.
To jen abyste věděli :)

kapitola 11 - Tabletky sem, tabletky tam

5. března 2014 v 3:16 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Denis zemřel při autonehodě, kdy měl autobus poruchu a kole jedoucí auto nestihlo včas zabrzdit. Sára zažila už druhý pohřeb svého blízkého. Život ji štve a rozhoduje se, co udělá dál.

Přes potok slz ani nevidím na cestu. Jdu pomalu a mechanicky stále rovně. Ruka mi co chvíli spočine na mírně vypouleném bříšku. Proč se to muselo stát?
Můj život nebyl nikdy snadný a teď, když se po smrti Petry do něho připletla i smrt Denise, stává se můj život pouze mechanickým živořením bez citů a emocí.
Už se nikdy nezamiluju. Nechci mít žádné přátelé. Budu pouze sama se svými myšlenkami. Jedinou památkou na Denise je naše nenarozené miminko. Kdo ví jestli to s ním jako svobodná matka samoživitelka vůbec utáhnu. Nevím, jak to zvládnu vůbec teď. Sama, bez práce před maturitou s dítětem v bříšku.
To abych školy nechala a šla makat hned :(
Mám toho dost, toho blbého života, kdy je ostatním jedno, že ublíží tomu druhému, hlavně když dostanou sami to co chtějí. Mám dost tohohle blbého světa. Končím...
V koupelně jsou nějaké uklidňující prášky, snad se po nich přestanu zajímat o sebevraždu.
A skutečně, byly tam. Malé bílé tabletky, které dokážou zázraky. Nabrala jsem si plnou hrst a... málem se pozvracela.
Pár jsem jich skutečně spolykala a pak se mi před očima zatmělo a moje poslední myšlenka byla: umírám.

Když jsem se probudila, byla už tma. Pode mnou byla krev. Vyděsila jsem se. A když jsem si instinktivně šáhla na bříško, zjistila jsem, co se stalo. Potratila jsem. Po už i tak mokrých tvářích se i rozutečou nové slzy.
Znovu šáhnu po lahvičce s tabletkami, ale když si představím, co zavinili, zvedne se ve mně vlna odporu.
Mrknu na hodiny. Deset pryč. Na benzíně ještě mají otevřeno. Vezmu peněženku a jdu si koupit cokoli, co zažene můj smutek.
Nakonec se domů vrátím s taškou plnou alkoholu, hlavně červeného vína. Sama pomalinku upíjím pouze se svými myšlenkami a s ubývající tekutinou se mi zlepšuje nálada. A najednou nejsem smutná. Jsem naopak neskutečně šťastná a veselá.
A když mám náladu tak dobrou, že se rozhodnu jít do blízké hospody tkz. na jedno. Má dost. a zbytek večera? Nepamatuju si.

Jestliže mi včera bylo báječně až božsky, dnes mi je naopak spíše na blití. Radši než tohle bych zhnila někde v pekle. Jenom pomyslím na jídlo, zvedne se mi žaludek, hlava mě bolí jak naostřený střep a každý pohyb mi způsobí totální výbuchy vzteku.
Do čtyř to jakž takž vydržím, ale sotva mi zavolá mamka, že příjde na návštěvu, raději šáhnu po včerejších tabletkách. Tentokrát i jich nenaberu plnou hrst, tu blbost už neudělám. Raději si vezmu pouze tři, ale třas ruk a pocity zvracení neodchází, ba naopak, horší se.
V zámku cvakne klíč (mamka má vlatní klíče) a já se nakloním nad mísu a zvracím a zvracím a zvracím...
Dokud nevyzracím krev a před očima se mi opět neudělá temno...
pokračování příště...