Nový design

kapitola 12 - Naděje umírá poslední

24. března 2014 v 7:25 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Bílé světlo. Bílé světlo všude kolem mě. Je za mnou, přede mnou, přímo mi dýchá do tváře. A já cítím neskutečnou bolest v hlavě a tlak v krku. Pozvracím se. Zvracím nejen žaludeční štávy a prášky, co jsem právě spolykala, ale hlavně sebe. Víte, takový ten kus sebe uvnitř, vaše jiné já.
Když v troskách skončil i ten kousek mě, co stále věřil ve smysl života, byla jsem už jen prázdnou lidskou schránkou. znova. Ale tehdy s Petrou jsem měla naději, naději na lepší časy s Denisem. Ted nemám ani to. Nemám v co věřit, nemám do čeho vložit smysl svého života.
Na podlahu padne další várka a já se složím v slzách. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Nechtěla jsem přijít o kamarádku, kluka, ted i dítě a život. Začínám uvažovat, že tohle musí být peklo. Místo, kde není nic jiného než vy a ticho. Můžete pouze přemýšlet o tom, jak mizerný váš život byl. Co všechno zlého jste zavinili, za co jste zodpovědní a proč tu vůbec jste.
Chci něčím vyplnit to ticho, tak začnu hlasitě vzlykat. Stejně tu sem sama.
"Sáro!" proti mě se ze světla vynořil Denis, hezčí než kdy dřív, v náruči nesl malé miminko.
"Sáro," zopakoval., "lásko moje, co blbneš? Proč se chceš zabít?"
Mlčím.
"Pochop, že já neměl na vybranou. On taky ne." pokynul hlavou k miminku. Zastavím proud slz a konečně promluvím.
"Kdo je to?"
"Sáruš, to je náš nenarozený syn. On neměl na vybranou, to jsi rozhodla ty. Ale dostala jsi druhou šanci, tak ji nepromarni."
Najednou spustím nový proud slz a já chtě nechtě musím přiznat, že jsem blbá kráva.
"Už je pozdě, druhou šanci už nemám. Copak sis nevšiml, že jsem taky mrtvá?"
"Sáro, vrat se domů." ozve se hlas za mnou. Otočím se a stojí tam Petra.
"Nedělěj tu blbost jako já, taky jsem měla na vybranou a vybrala si špatně. Doted se za to nenávidím. Sáro, moc tě prosím, rozhodni se správně. Každý sice dělá chyby, ale pokud tady uděláš chybu, změní to ůplně všechno. Tady není místo pro chyby a vůbec..." hlas se jí zlomil a Petra se rozplakala. Brečely jsme obě a pak jsme se objaly. A bylo to, fantastické. Nikdy mi nebylo tak dobře jako tehdy. Na pár minut jsme zase byly ty obyčejně střeštěné pubertačky jako před 4 lety.
Hlavou mi probíhaly všechny možné vzpomínky od Petřiných desátých narozenin, kdy jí koza, co utekla sousedce, snědla dort, přes prázdniny z šesté na sedmou, kdy jsem si pořezala nohu a střepy a Petra si roztrhla kalhoty, aby mi mohla ránu uvázat, Vánoce, když nám bylo čtrnáct a zkoušeli jsme za barákem první cigarety, přičemž já se poblila a Petře se motala hlava až po ted, kdy tu sedíme, stojíme nebo ležíme a objímáme se, přitom bulíme.
A objímáme se až do doby, než Petra začne mizet.
"Nee, neodcházej." zakřičím na ni, ale ona jen zavře oči a prostě zmizí. A najednou mám na ni vztek.
Je tak sobecká. Kvůli ní se dostávám do problémů. Že by aspon rekla, že už musím, ale nee, ona si jen tak odejde a nic neřekne. Kdyby nechcípla, neprošla bych si psychinou a kdyby mě naseznámila s Denisem, nikdy by všechno nedopadlo takhle.
Kráva jedna blbá sobecká.
Denis, prolítne mi hlavou. Snad taky nezmizel. Ne, uf, je tady.
"Zlato," chci něco říct, prostě cokoliv na vyplnění ticha, když mi ústa zavře svými a já už nevím, co bude dál.
Na jednu stranu bych děsně moc chtěla být jen s ním, at už mrtvá či živá.
Na tu druhou, mám na vybranou a chci se vrátit domů za rodiči a vším, co jsem tam nechala.
A najednou jde všechno pryč. Denis průhlední.
"NE? JEŠTĚ NE. Deny, neodcházej."
"Ale já neodcházím. To ty. Už jsi se rozhodla."
"Ale já se vůbec nerozhodla. Nevím, jestli chci žít bez tebe, nebo být mrtvá s tebou. Jak můžu být rozhodnutá." podívám se na svoje ruce a skutečně, průhlední. Ach nee.
"A když budu žít, uvidím tě ještě někdy?" zeptám se přes vzlyky.
"Běž, Sáro, a neztrácej naději. Věřím, že at už jsi se rozhodla jakkoli, rozhodla jsi se správně.
Místo bílého světla už vídím jen mlhu a propadám se do ní hloub a hloub. Všechno se se mnou točí. Skutečně jsem se rozhodla správně?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kate kate | 28. března 2014 v 13:56 | Reagovat

To som rada, že je nová kapitola a som zvedavá na ďalšiu :-)

2 kate kate | Web | 9. května 2014 v 19:21 | Reagovat

kedy bude kapitola? som zvedava

3 danasmilova danasmilova | Web | 21. května 2014 v 5:37 | Reagovat

[2]: dalsi kapitola by mohla byt uz zitra nevim jak to stihnu. Jinak, jsem zpatky a blog pokracuje :P

4 kate kate | Web | 21. května 2014 v 17:23 | Reagovat

[3]: TAK TO SOM VIAC NEž RADA

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.