Nový design

Květen 2014

kapitola 13- Probuzení (Jsem zpět a blog pokračuje)

22. května 2014 v 11:17 | Dana Smilová |  Moje první kniha - Mojí vinnou
Cítím chlad. Je všude, úplně všude. V končetinách mi slabě mravenčí. Pomalu rozlepím oči. Okamžitě se mi uleví, stále ležím doma na zemi, kolem mě zem postříkana jemnou sprškou krve a já vůbec nechápu, kde se tam ta krev vzala. A pak si vzpomenu a...
"Já jsem taková kráva." rozbrečím se a plíce mi zachvacuje jeden vzlyk za druhým. Nemůžu přestat ani když se zvenku ozvou zvuky sanitky a dovnitř vrazí doktoři s nosítky. V závěsu za nimi přiběhe bledá mamka a já nemám daleko k dalšímu pokusu o sebevraždu.
Jemně zavřu oči a vzpomenu si na můj zážitek s Petrou, Denisem a...a mým...synem.
Tato vzpomínka vyvolá další salvu slz. Stulím se do klubíčka a nechci myslet na nic.
A najednou opět ztrácím vědomí.

Připadám si jako, když mi bylo patnáct a poprvé jsem se probudila v nemocnici. To nekonečné pípání. To svíravé ticho kolem mě. Obličej mám celý oteklý a sedřený od potůčků slz. Chci znovu brečet, ale už není co.
Přetočím se na bok a všimnu si postavy vedle mě.
Bože, ne, to ne, to ne, to ne!!!!!
Rozkřičím se. To není možné!!!! NÉÉÉÉÉÉÉ!
Křičím, křičím a křičím. Neuklidním se ani, když přiběhne sestřička s lékama na uklidnění. Za chvilku se objeví i další banda doktorů a sestřiček. Já jen nehnutě zírám na...to, co leží na posteli vedle té mojí.
Za chvilku se objeví i mamka s tátou. A já pořad jen křičím s pohledem na tu spoušť na zemi. Je tam krev. A stále teče nová a nová. Ale odkud?
Pohledem sleduji červenou čáru a nemůžu tomu uvěřit. Kde se vzal ten obří proud krve co mi vytéka z ruky a proč mám v druhé ruce zkrvavený skalpel?
Mamka zbledne, táta se rozčiluje na doktory, že na mně nedali pozor a já, omdlím.

O 2 TÝDNY POZDĚJI
"Máte velký problém a vy to víte. Proto navrhuji nasadit nutnou léčbu. Stále ještě není váš stav kritický, ale nemá k tomu daleko. Proto je nutné v rámci léčby, vás umístit do psychiatrické léčebny. Je to jen čistě léčební, ne že byste byla blázen nebo tak něco." zarazí se nemocniční psycholog, když ho zpražím nenávistným pohledem.
Ten chlap mi je už od začátku nepříjemný.
"Je to jen vaše rozhodnutí, ale bylo by to mnohem lepší jak pro vás, tak pro vaši rodinu."
Pokračování příště...