Nový design

Moje první kniha - Mojí vinnou

kapitola 13- Probuzení (Jsem zpět a blog pokračuje)

22. května 2014 v 11:17 | Dana Smilová
Cítím chlad. Je všude, úplně všude. V končetinách mi slabě mravenčí. Pomalu rozlepím oči. Okamžitě se mi uleví, stále ležím doma na zemi, kolem mě zem postříkana jemnou sprškou krve a já vůbec nechápu, kde se tam ta krev vzala. A pak si vzpomenu a...
"Já jsem taková kráva." rozbrečím se a plíce mi zachvacuje jeden vzlyk za druhým. Nemůžu přestat ani když se zvenku ozvou zvuky sanitky a dovnitř vrazí doktoři s nosítky. V závěsu za nimi přiběhe bledá mamka a já nemám daleko k dalšímu pokusu o sebevraždu.
Jemně zavřu oči a vzpomenu si na můj zážitek s Petrou, Denisem a...a mým...synem.
Tato vzpomínka vyvolá další salvu slz. Stulím se do klubíčka a nechci myslet na nic.
A najednou opět ztrácím vědomí.

Připadám si jako, když mi bylo patnáct a poprvé jsem se probudila v nemocnici. To nekonečné pípání. To svíravé ticho kolem mě. Obličej mám celý oteklý a sedřený od potůčků slz. Chci znovu brečet, ale už není co.
Přetočím se na bok a všimnu si postavy vedle mě.
Bože, ne, to ne, to ne, to ne!!!!!
Rozkřičím se. To není možné!!!! NÉÉÉÉÉÉÉ!
Křičím, křičím a křičím. Neuklidním se ani, když přiběhne sestřička s lékama na uklidnění. Za chvilku se objeví i další banda doktorů a sestřiček. Já jen nehnutě zírám na...to, co leží na posteli vedle té mojí.
Za chvilku se objeví i mamka s tátou. A já pořad jen křičím s pohledem na tu spoušť na zemi. Je tam krev. A stále teče nová a nová. Ale odkud?
Pohledem sleduji červenou čáru a nemůžu tomu uvěřit. Kde se vzal ten obří proud krve co mi vytéka z ruky a proč mám v druhé ruce zkrvavený skalpel?
Mamka zbledne, táta se rozčiluje na doktory, že na mně nedali pozor a já, omdlím.

O 2 TÝDNY POZDĚJI
"Máte velký problém a vy to víte. Proto navrhuji nasadit nutnou léčbu. Stále ještě není váš stav kritický, ale nemá k tomu daleko. Proto je nutné v rámci léčby, vás umístit do psychiatrické léčebny. Je to jen čistě léčební, ne že byste byla blázen nebo tak něco." zarazí se nemocniční psycholog, když ho zpražím nenávistným pohledem.
Ten chlap mi je už od začátku nepříjemný.
"Je to jen vaše rozhodnutí, ale bylo by to mnohem lepší jak pro vás, tak pro vaši rodinu."
Pokračování příště...

kapitola 12 - Naděje umírá poslední

24. března 2014 v 7:25 | Dana Smilová
Bílé světlo. Bílé světlo všude kolem mě. Je za mnou, přede mnou, přímo mi dýchá do tváře. A já cítím neskutečnou bolest v hlavě a tlak v krku. Pozvracím se. Zvracím nejen žaludeční štávy a prášky, co jsem právě spolykala, ale hlavně sebe. Víte, takový ten kus sebe uvnitř, vaše jiné já.
Když v troskách skončil i ten kousek mě, co stále věřil ve smysl života, byla jsem už jen prázdnou lidskou schránkou. znova. Ale tehdy s Petrou jsem měla naději, naději na lepší časy s Denisem. Ted nemám ani to. Nemám v co věřit, nemám do čeho vložit smysl svého života.
Na podlahu padne další várka a já se složím v slzách. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Nechtěla jsem přijít o kamarádku, kluka, ted i dítě a život. Začínám uvažovat, že tohle musí být peklo. Místo, kde není nic jiného než vy a ticho. Můžete pouze přemýšlet o tom, jak mizerný váš život byl. Co všechno zlého jste zavinili, za co jste zodpovědní a proč tu vůbec jste.
Chci něčím vyplnit to ticho, tak začnu hlasitě vzlykat. Stejně tu sem sama.
"Sáro!" proti mě se ze světla vynořil Denis, hezčí než kdy dřív, v náruči nesl malé miminko.
"Sáro," zopakoval., "lásko moje, co blbneš? Proč se chceš zabít?"
Mlčím.
"Pochop, že já neměl na vybranou. On taky ne." pokynul hlavou k miminku. Zastavím proud slz a konečně promluvím.
"Kdo je to?"
"Sáruš, to je náš nenarozený syn. On neměl na vybranou, to jsi rozhodla ty. Ale dostala jsi druhou šanci, tak ji nepromarni."
Najednou spustím nový proud slz a já chtě nechtě musím přiznat, že jsem blbá kráva.
"Už je pozdě, druhou šanci už nemám. Copak sis nevšiml, že jsem taky mrtvá?"
"Sáro, vrat se domů." ozve se hlas za mnou. Otočím se a stojí tam Petra.
"Nedělěj tu blbost jako já, taky jsem měla na vybranou a vybrala si špatně. Doted se za to nenávidím. Sáro, moc tě prosím, rozhodni se správně. Každý sice dělá chyby, ale pokud tady uděláš chybu, změní to ůplně všechno. Tady není místo pro chyby a vůbec..." hlas se jí zlomil a Petra se rozplakala. Brečely jsme obě a pak jsme se objaly. A bylo to, fantastické. Nikdy mi nebylo tak dobře jako tehdy. Na pár minut jsme zase byly ty obyčejně střeštěné pubertačky jako před 4 lety.
Hlavou mi probíhaly všechny možné vzpomínky od Petřiných desátých narozenin, kdy jí koza, co utekla sousedce, snědla dort, přes prázdniny z šesté na sedmou, kdy jsem si pořezala nohu a střepy a Petra si roztrhla kalhoty, aby mi mohla ránu uvázat, Vánoce, když nám bylo čtrnáct a zkoušeli jsme za barákem první cigarety, přičemž já se poblila a Petře se motala hlava až po ted, kdy tu sedíme, stojíme nebo ležíme a objímáme se, přitom bulíme.
A objímáme se až do doby, než Petra začne mizet.
"Nee, neodcházej." zakřičím na ni, ale ona jen zavře oči a prostě zmizí. A najednou mám na ni vztek.
Je tak sobecká. Kvůli ní se dostávám do problémů. Že by aspon rekla, že už musím, ale nee, ona si jen tak odejde a nic neřekne. Kdyby nechcípla, neprošla bych si psychinou a kdyby mě naseznámila s Denisem, nikdy by všechno nedopadlo takhle.
Kráva jedna blbá sobecká.
Denis, prolítne mi hlavou. Snad taky nezmizel. Ne, uf, je tady.
"Zlato," chci něco říct, prostě cokoliv na vyplnění ticha, když mi ústa zavře svými a já už nevím, co bude dál.
Na jednu stranu bych děsně moc chtěla být jen s ním, at už mrtvá či živá.
Na tu druhou, mám na vybranou a chci se vrátit domů za rodiči a vším, co jsem tam nechala.
A najednou jde všechno pryč. Denis průhlední.
"NE? JEŠTĚ NE. Deny, neodcházej."
"Ale já neodcházím. To ty. Už jsi se rozhodla."
"Ale já se vůbec nerozhodla. Nevím, jestli chci žít bez tebe, nebo být mrtvá s tebou. Jak můžu být rozhodnutá." podívám se na svoje ruce a skutečně, průhlední. Ach nee.
"A když budu žít, uvidím tě ještě někdy?" zeptám se přes vzlyky.
"Běž, Sáro, a neztrácej naději. Věřím, že at už jsi se rozhodla jakkoli, rozhodla jsi se správně.
Místo bílého světla už vídím jen mlhu a propadám se do ní hloub a hloub. Všechno se se mnou točí. Skutečně jsem se rozhodla správně?

kapitola 11 - Tabletky sem, tabletky tam

5. března 2014 v 3:16 | Dana Smilová
Denis zemřel při autonehodě, kdy měl autobus poruchu a kole jedoucí auto nestihlo včas zabrzdit. Sára zažila už druhý pohřeb svého blízkého. Život ji štve a rozhoduje se, co udělá dál.

Přes potok slz ani nevidím na cestu. Jdu pomalu a mechanicky stále rovně. Ruka mi co chvíli spočine na mírně vypouleném bříšku. Proč se to muselo stát?
Můj život nebyl nikdy snadný a teď, když se po smrti Petry do něho připletla i smrt Denise, stává se můj život pouze mechanickým živořením bez citů a emocí.
Už se nikdy nezamiluju. Nechci mít žádné přátelé. Budu pouze sama se svými myšlenkami. Jedinou památkou na Denise je naše nenarozené miminko. Kdo ví jestli to s ním jako svobodná matka samoživitelka vůbec utáhnu. Nevím, jak to zvládnu vůbec teď. Sama, bez práce před maturitou s dítětem v bříšku.
To abych školy nechala a šla makat hned :(
Mám toho dost, toho blbého života, kdy je ostatním jedno, že ublíží tomu druhému, hlavně když dostanou sami to co chtějí. Mám dost tohohle blbého světa. Končím...
V koupelně jsou nějaké uklidňující prášky, snad se po nich přestanu zajímat o sebevraždu.
A skutečně, byly tam. Malé bílé tabletky, které dokážou zázraky. Nabrala jsem si plnou hrst a... málem se pozvracela.
Pár jsem jich skutečně spolykala a pak se mi před očima zatmělo a moje poslední myšlenka byla: umírám.

Když jsem se probudila, byla už tma. Pode mnou byla krev. Vyděsila jsem se. A když jsem si instinktivně šáhla na bříško, zjistila jsem, co se stalo. Potratila jsem. Po už i tak mokrých tvářích se i rozutečou nové slzy.
Znovu šáhnu po lahvičce s tabletkami, ale když si představím, co zavinili, zvedne se ve mně vlna odporu.
Mrknu na hodiny. Deset pryč. Na benzíně ještě mají otevřeno. Vezmu peněženku a jdu si koupit cokoli, co zažene můj smutek.
Nakonec se domů vrátím s taškou plnou alkoholu, hlavně červeného vína. Sama pomalinku upíjím pouze se svými myšlenkami a s ubývající tekutinou se mi zlepšuje nálada. A najednou nejsem smutná. Jsem naopak neskutečně šťastná a veselá.
A když mám náladu tak dobrou, že se rozhodnu jít do blízké hospody tkz. na jedno. Má dost. a zbytek večera? Nepamatuju si.

Jestliže mi včera bylo báječně až božsky, dnes mi je naopak spíše na blití. Radši než tohle bych zhnila někde v pekle. Jenom pomyslím na jídlo, zvedne se mi žaludek, hlava mě bolí jak naostřený střep a každý pohyb mi způsobí totální výbuchy vzteku.
Do čtyř to jakž takž vydržím, ale sotva mi zavolá mamka, že příjde na návštěvu, raději šáhnu po včerejších tabletkách. Tentokrát i jich nenaberu plnou hrst, tu blbost už neudělám. Raději si vezmu pouze tři, ale třas ruk a pocity zvracení neodchází, ba naopak, horší se.
V zámku cvakne klíč (mamka má vlatní klíče) a já se nakloním nad mísu a zvracím a zvracím a zvracím...
Dokud nevyzracím krev a před očima se mi opět neudělá temno...
pokračování příště...

kapitola 10- Slzy

28. února 2014 v 2:08 | Dana Smilová
Dobalila jsem si poslední pár věcí a mohli jsme jít na náměstí, kde my a dalších asi dvacet lidí měli sraz a kde ro nás měl přijet autobus z cestovky. Dobu před přijetím autobusu jsme s Dendou strávili líbáním a zamilovanými něžnůstkami, které jsme si vrkali do uší. Byla jsem prostě šťastná. Šťastná na maximum.
Ze zatáčky se vynořil autobus a my jsme skoro litovali, že už je tu. Při nastupování se mi ale divně sevře žaludek. Nemám z cesty dobrý pocit. Asi za to může moje těhotenství, prostě mám najednou tak sevřený žaludek, že se asi pobliju.
A když si usednu na sedadlo vedle Dendy, který si mě v mžiku posadí na klín, dostanu přímo třesavku. Už chci zavřat, že vystoupím, nika nejedu, Denda i zacpe ústa těmi svými a mě najednou všechny pocity opustí. I kdyby se mělo něco, nedej bože, stát, hlavně že jsem s ním. S Dendou je všechno hned krásnější arůžovější a...
Autobus se rozjel a já už tak uklidněná a omámená láskou jen tupě zírám z okna a moc se těším, až budeme ve Švýcarsku. Vždycky jsem zimu měla radši než léto. V létě je moc horko, tak člověk jen leží a ochlazuje se. Já jsem aktivní typ člověka, pořád musím něco dělat a těžko bych se třeba válela celý den u moře, než abych mohla lyžovat v horách, byť v létě.
Cesta ubíhá rychle, zvlášť, když se se svým budoucím manželém neustále olizuju, až se po nás spolucestující pohoršeně dívají a tu a tam si mezi sebou šustnou něco jako nemravní smradi.
Jejich pomluvy mi vůbec nevadí, ba i naopak, pobaví mě. takovýchto lidí mám jenom srandu a nic víc. Z pomluv nedělám vědu jako někdo. A to už zastavujeme. Vykouknu z okna, chci vidět Švýcarskou přirodu, když jsem si ji nevychutnala s cestou a he, my nejsme ve Švýcarsku. Tohle vypadá spíš jako Česko nebo Polsko. Venku slyším hlasy, které rozhodně nejsou české, takže jsme asi zatavii v Polsku.
"To je divné, proč zastavujem?"zamumlám si pro sebe.
"Lásko, počkej tu. Půjdu něco zjistit. Myslím, že se tam náš řidič s nekým hádá. Zkusím to urovnat, chci být už co nejdřív tam."
"Dobře, miláčku. Pusu." dětinsky jsem našpulila rty a zaslechla dvě babky ob sedadlo, jak si povídají: "Ta už má ty svý rty úplně nateklý a stále nemá dost. Zajímalo by mě, s kým má doopravdy to dítě, co čeká."
Přemáhám chuť se nerozesmát nahlas. Denis už odešel, tím pádem mi nemá kdo vyplnit pusu svými rty a já to nevydržím a ne celý autobus se rozesměju jak nejvíc mi to dech dovlolí. A směju se a směju, až si připadám jakoblázen z jedličkova ústavu.
Udivené pohledy těch dvou babek a vlastně i ostatních cestujících mě rozesměje ještě víc a já už vážně nevím, co mám s tím dělat.
Úsměv ze rtů mi sebere až hlasité skřípění brzd, výsřel a křik. Vyběhu ven a to co vidím předčí veškeré moje chápání. Po očích se mi rozutečou slzy a já se rozběhnu k Denisovi.
Pokračování příště...

kapitola 9 - O 3 roky později

23. února 2014 v 19:19 | Dana Smilová
Takže, za prvé vám dlužím mega omluvu. Málem jsem se tu na to vys*ala, zvlášť potom, co jsem zjistila, že jsem nebyla dost dobrá na talentovkách, ale to není podstatné. Mám hned několik důvodů, proč jsem tak dlouuuuuho nepsala.
1) NERVY - Mám po nepovedených talentovkách a před složitými přijímačkami. Navíc se snažím zlepšit ve škole a k tomu koně, uf, prostě nestíhám...
2) Ztratila jsem heslo a tak nějak se mi nechtělo myslet :D
3) Jsem závislá na Nostelu, ale o tom jindy.
Doufám, že jste pochopili moje důvody (asi ne xD), teď k příběhu

Jmenuji se Sára a je mi 19 let. Mám senzačního přítele Denise, brzy mě čeká maturita a potom svatba. Pro ty, kteří můj příběh už předtím četli, tak Petru stále občas vídám. A když mě Denis požádal o ruku, týden po tom, co jsem mu řekla, že čekáme potomka, slzela štěstím. Ano, mám před svatbou a jsem ve druhém měsíci těhotenství. Svět je dokonalé a nádherné místo, vzlášť, když ho sdílíte s někým jako je Denis.
Pobyt na psychiatrii mě naučil mnohé, hlavně to, že života si mám vážit a nebýt jako Petra a hned po prvním rozchodu se zabít (promiň Péťo :/) Stále mi chybí, přece jen to byla nejlepší kamarádka.
Dále, s Denisem žijeme už sami v panelákovém bytě v Opavě. Mamka sice brečela, když jsem odcházela, ale nakonec se uklidnila a řekla si, že život jde dál i beze mě. Jsem ptáček, co vyletěl z hnízda :) Někdy si říkám, že moc brzy. Každý druhý víkend za mamkou jezdím, takže vlastně není co řešit.
Denis pracuje jako ajťák v jedné počítačové firmě. Sice povolání nic moc, ale v pohodě z toho vyžijem. A až odmaturuju, před mateřskou si zkusím sehnat nějakou brigádu. Další příjem by se nám vážně hodil. Bude ze mně paní učitelka :)
To je asi tak vše o mém novém dokonale dokonalém životě.
A jedna drobnost na konec.. za týden máme s Denym výročí a jedeme na dovolenou do švýcarska. Nevím, kde na to vzal peníze, možná je jeho příjem vyšší, než jsem si myslela, ale já to neřeším, vždycky jsem chtěla jet do zahraničí :)
Však si to užijem, moc se těším.
Pokračování příště...

Kapitola 8 - Rozhodnutí

12. ledna 2014 v 7:43 | Dana Smilová
Omlouvám se za jednodenní spoždění. Stane se, ne? :DDD

Sedím doma na posteli a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co se od mého shledání s Denisem všechno stalo. Jak se to všechno pos*alo.
A Denis sedí vedle mě a čeká. Byl se za mnou podívat ještě ten den, co jsem přijela z psychiny. Ptal se mně hlavně na to, jestli už mi je dobře a když se o tom konečně přesvědčil, chtěl zůstat se mnou. Popovídali jsme si, poplakali, smáli se a pak přišla ta otázka, na jejíž odpověď Denis čeká.
"Když už tady není Petra, nechtěla bys..." bylo vidět, že se mu to těžko říká. A já už deset minut zvažuju, jestli to je vůči mé nejlepší kamarádce, sic mrtvé, vůbec dost taktní. A nevědomky tím Denise mučím.
Nepříjemné tikání hodin se mi prodírá až do morku kostí a já nevím co dál.
Nakonec ty hrozné hodiny odbijí osm večer a Denis už musí jít. Slíbím mu, že se do týdne rozmyslím, rozloučíme se přátelským objetím a Denis smutně odchází se svěšenou hlavou. Je mi ho líto, ale líto je mi také Petry, která kvůli nám dvěma zemřela.
V noci neumím spát, stále na něho musím myslet. Myslím na něho i při snídani, ve škole, prostě všude a pořád se neumím rozhodnout. Chodím po ulicích jako tělo bez duše a skoro si připadám jak po Petřině pohřbu.
Uplyne celý týden a Denis je opět u mně a já sedím na posteli a zvažuju všechny možnosti. Denis je z toho tak zničený a vynervovaný, že nakonec přikývnu, i když si vůbec nejsem jistá, jestli mám.
V okamžiku, kdy se políbíme pro začátek našeho nového vztahu, vidím opět Petru. Chce se mi křičet. Ale ona jen němě přikývne a souhlasně se na mě usměje. Pak zmizí a ve své hlavě slyším její hlas: "Chci jen, aby byl Deny šťastný, a šťastným ho můžeš učinit jen ty."
Jsem tak šťastná, že se mi chce skákat až do nebes. Mám skvělý život, skvělého kluka a mrtvou kámošku, která mi odpustila. Co víc si přát?

Slovo autora: Teď to vypadá, jako by měl celý příběh končit, ale není to tak. Do Sářina života se dostanou další komlikace. Na pokračování se můžete těšit buď ještě dnes odpoledne anebo až zítra večer.
Všechny zdraví, Dana Smilová

kapitola 7 - Psychiatrická léčebna

6. ledna 2014 v 15:24 | Dana Smilová
Tato kapitola je psána stylem Sářina deníčku, aby více vynikly její pocity, jak se asi cítí, jako pacient psychiatrické léčebny.
Chci se omluvit za tu dlouhou pauzu, asi to vypadalo, jako bych se na tento blog vykašlala :D
Takže, tady je Sářin deníček:

23.9
Milý deníčku,
dnes za mnou přišel Denis. Říkal, že je mu líto, že jsem kvůli němu tady. Není to kvůli němu. Můžu si za to sama. Neměla jsem si s ním nic začínat. :(
Když odešel, cítila jsem se tak smutná. Chtěl mě líbat, ale nešlo to. Ne, že bych nechtěla, prostě to nešlo. Hlavně kvůli Petře. Nejsou to ani tři měsíce, co zemřela a stále na ni musím myslet. Byly jsme přece nejlepší kámošky. Stále nemohu uvěřit tomu, že je mrtvá.
Chci domů, za mámou, za tátou. Dokonce mi chybí i moje malá sestřička Aneta.
Stále vidím Petru. Snaží se mi ublížit. Pořád říká, že jsem jí ublížila a proto teď ublíží ona mě. Ach jo, vím, že má pravdu. Opravdu jsem jí moc ublížila.

29.9
Je pozdě večer a já sedím na posteli, sama jako obvykle a brečím. Je mi smutno. Cítím se sama, jako nikdy. Už zase jsem viděla Petru. Běžela ke mně přes celou chodbu a křičela, že jsem kráva a že mě zabije. Nevím, co mám dělat.
Dokonce jsem si podřezala žíly, abych se jí zbavila. Rodiče už to ví a celou hodinu do mě hučeli, že nejsem normální, že se ve mně tááák zklamali a že bych měla co nejrychleji přestat blábolit nesmysly o tom, že vidím Petru.
Jediný, kdo mi skutečně rozumí a naslouchá jsi ty, můj milý deníčku. Tobě můžu říct všechno.
Moc mě mrzí, co si o mně celá rodina myslí.
MRZÍ MĚ TO, ŽE JSEM TAKHLE SKONČILA. A hlavně bych CHTĚLA VRÁTIT ČAS A BÝT ZASE TA NORMÁLNÍ BEZPROBLÉMOVÁ HOLKA. :((

2.10
Moje pocity/nálada: No, tak jsem celkem unavená, takže si půjdu lehnout, jinak se mi moc stýská po Denisovi. Když myslím na ty krátké chvilky, co jsem si z jeho života ukradla, na ty chvilky plné radosti ze samotné existence života, na ty společné chvilky plné krásného líbání, chce se mi smát i brečet zároveň.

Jinak, ode dneška tu jsem přesně 2 měsíce. Už brzy pojedu domů. Moc se těším. Jdu spinkat, tak dobrou.

6.10
Po dlouhé době jsem zase viděla Petru. Vyhlídky na brzký odchod jsou tedy zase v nedohlednu. :/
Pořád mi tu vtloukají do hlavy, že to je jen výplod mé fantazie, že mám na Petru zapomenout a tím zmizí i její tkz. "duch", který mě všude pronásleduje. Ale já NECHCI na Petru zapomenenout. Ty nejkrásnější chvíle svého života jsem prožila s ní, kdybych na ni zapoměla, úplně ji smazala za svého života, musela bych smazat i ty nádherné chvíle a vlastně bych neměla ŽÁDNÝ život.
Musím se s tím naučit žít.
Jsem rozhodnutá. Budu hodná a moc se snažit. I když Petru uvidím, budu to vědět jen já a nikdo jiný. Musím jet domů. Musím vidět Denise, nebo se zblázním...

11.10
Milý deníčku,
mám ze sebe radost, protože už nejsem smutná. Jenom trošičku :) A ani už nemám žádné deprese a nevidím Petru, takže už vím, že to tady má nějaký smysl.
Dalo by se říct, že jsem na Petru zapoměla, ale já nechci. Někdy jen tak sedím na posteli a myslím na ni, abych nezapoměla. :)
Poznala jsem tu jiné lidi, kteří mají podobné problémy jako já. Aspoň někteří :)
Jsem ráda, že tu je někdo, s kým si můžu o svých problémech povídat a nevysměje se mi a, což je hlavní, uvěří mi :))
Mám je ráda a nikdy, NIKDY na ně nezapomenu. Stejně jako na Petru :))
Doufám, že až se vrátím, tak budu víc sebevědomá a ne ta tichá vyplašená holka, jaká jsem byla předtím. Doufám, že brzy-

12.10
dneska mi bylo fajn. Je skvělé, že už nemám myšlenky na smrt a podobně.
Petra mi už nechce ublížit. Zase u mně byla a chtěla si povídat. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem cvok, tak jsem odpovědi psala na papír :DD
Vím, že je asi určitě výplodem mého mozku, ale důležité na tom je, že jsem šťastná, protože ten výplod mojí fantazie mi odpustil :)))

23.10
Milý deníčku,
už dlouho jsem tu nic nenapsala, protože už se cítím skvěle...žádné deprese, úzkosti,..žádná Petra.
Hodně se mi ulevilo, když za mnou přestala chodit. Myslím, že konečně našla klid, když mi odpustila. Pochopila mě. Mám z toho dobrý pocit :).
Mám radost z toho, že mi to tady prospívá. Brzy pojedu domů. Navíc to tady hodně rychle utíká.
Cítím se prostě 1000% šťastná, jako už dlouuuho ne.

30.10
Jedu domů :3


pokračování příště...
pro upřesnění, do soboty 11.1.2014 by tu teoreticky měla ta 8. kapitola být :))

Kapitola 6 - Dvě slova

14. prosince 2013 v 12:25 | Dana Smilová
Bloudím bezcílně ulicemi. Kladu nohu přes nohu mechanicky, jako robot. Jdu stále dál a dál. Už jsem pryč z města. Mířím směrem k lesu. A já jsu stejně dál.
Když už nohy bolí tak, že nemůžu chodit plazím se. Stále mám před očima Petru. A právě za ní jdu. Abych jí vše vysvětlila. Ale ona na mě nečeká a utíká přede mnou. Musím se plazit dál. Musím jít za ní.
Kolem prochází několik lidí. Vrhají na mě znechucené pohledy. Slyším, jak se mezi sebou šuškají: "Tak mladá a opilá jako prase." . Chtělo se mi křičet, řvát, mlátit do něčeho. Plazím se kolem místa, kde mě ještě nedávno přepadli dva úchyláci. Střepy od džbánu jsou stále na zemi. Plazím se přes ně. Sama si dělám dlouhé řezné rány po celé délce paží.
Horká krev mi stéká po těle. Z jejího nedostatku se mi motá hlava.
Plazím se dál, hlouběji do lesa. Horký slunečný den vystřídala studená a chladná noc. Nevnímam zimu a chlad, která mé tělo prostupuje do morku kostí.
Cítím u pusy obláčky páry. Svaly mi ochabují. Už prostě nemůžu dál.
Zastavuji se. Ležím na zemi, něco mě bolestivě tlačí do zad.
Nevšímám si ničeho. Ignoruju bolest vystřelující z každé části mého těla.
Na tváři cítím první kapky deště.
A pak už je jen tma.

"Slečno, slyšíte mě?" někdo mnou třese. Cítím teplou ruku na rameni.
"Pila jste? Neměla jste nějaké drogy?"
Otevřu oči a celý svět se se mnou zatočí. Nade mnou stojí nějaký starý chlápek. Chci něco říct, ale svět udělá poslední otočku a uzavře mě ve svojí nejonečné tmě.

Někdo mě opatrně zvedá ze země. Někam mě strká. Je mi příjemně teplo.
Slyším poue houkání sanitky.

První, co vidím, je bílý strop¨. Slyším pravidelné pípání. V ruce mám zabodnutou jehlu. Do ruky mi přes tu jehlu teče nějaká čirá tekutina.
Mozek mi nedokáže říct, co se děje. Za okny je vidět pouze tma. A mně to dojde až teď.
Jsem v nemocnici.
Zneklidněla jsem. Nechtěla jsem do nemocnice, chtěla jsem umřít. Pípání zrychlilo. Do pokoje vtrhla sestra a nějaká žena v doktorském plášti. Doktorka mi něco dává do ruky. Štípe to.
Chci říct, ať toho nechá, ale nedokážu nic říct. Vyleze ze mně jen sípavé šeptání-
Je mi špatně. Bolí mě hlava.
Znova padám do říše černočerných zlých snů.

Všude je ticho. To ticho mě tlačí ze všech stran. POuze na chodbě jsou slyšet nějaké tlumené hlasy.
Soustředím se na ně. Je to moje jediná záchrana před vražedným tichem.
Zpozorním, když slyším svoje jméno.
K tomu jménu jsou přidány další dvě slova.
O MŮJ BOŽE!!!!!!!!
Pokračování příště...

Kapitola 5 Pohřeb

5. prosince 2013 v 14:37 | Dana Smilová
Stojím jako opařená uprostřed pokoje a hypnotickým pohledem sleduju podlahu pokrytou střepy, kde ještě před chvílí stála Petra.
Banda sestřiček se vyděšeně nahrnula k oknu. Já tam jen stála a připadala jsem si úplně prázdná, jakoby mě někdo rozříznul v půli a všecmo, co bylo uvnitř vytáhl ven. Nadechla jsem se. Potřebovala jsem říct něco jako omluvu, že už musím jít.
Místo toho ze mně vyšlo skřehotavé "Pardon.". Vyběhla jsem ven z místnosti. Musela jsem pryč. Pryč od Petry. Pryč od starostí. Pryč od všeho.
Šla jsem. Musela jsem jít. Pěšky, přestože to mám domů přes celé město a měla bych jet autobusem. Domů jsem se vrátila až za tmy. Oči opuchlé od pláče mě neskutečně pálily. Chci dál brečet, vybulet ze sebe všechnu tu bolest v srdci. Přišla jsem o svojí nejlepší kamarádku. A navíc si za to můžu sama. To já mám na svědomí její smrt. Potřebuju to ze sebe vybulet, ale asi jsem vyčerpala zásobu slz na celý život. Jsem jak vyplivnutá.
Připadám si jako Sahara zoufale toužící po životodárném dešti.

O TÝDEN POZDĚJI...
Přes židli mám přehozené černé šaty. Sedím u zrcadla a poprvé od Petřiny smrti si kartáčuju vlasy. Ať dělám, co dělám, stále vypadám jako zombie. Mám málo času.
Za hodinu má Petra pohřeb. Bojím se tam jít. Budou tam její rodiče. Nedokážu se dívat na jejich uslzené tváře.
"Sáruš, je čas jít." zavolala na mě máma tónem plným mateřského citu. Se svým zjevem toho už moc nenadělám.
Svázala jsem si vlasy gumičkou a hodila na sebe černé šaty. S hlubokým vzdychnutím jsem opustila pokoj, který se za poslední týden stal jediným mým útočištěm.

Příliš mnoho lidí. Obličeje mi splývají v jedinou rozmazanou šmouhu. Vidím Denise, Petřiny rodiče, Petru,...
Petra stojí nad svým vlastním hrobem. Otevírá rty, jakoby chtěla něco říct. Má na sobě obyčejnou nemocniční košili, rozpuštěné vlasy jí vlají ve větru. Po tvářích jí tečou slzy a zanechávájí za sebou krvavou stopu.
Slyším její hlas, jak mi šeptá do ucha: "Je to tvoje vina, Sáro. Za všechno můžeš ty. Jenom ty! Nenávidím tě!" třese mnou zimnice, přestože je horké letní odpoledne. Záda mi polévá mrazivý pot.
Najednou vidím před očima Petru, jak skáče z okna. Slyším hlasité křupnutí kostí, jak její tělo dopadlo na zem.
Ten den jsem dostala svůj první záchvat.
Najednou jsem se rozkřičela. Prostě jsem ze sebe všechny ty pocity vykřičela.
Padla jsem na zem a prsty zarývala do hlíny. Celým hřbitovem se nesl můj křik.
A pak jsem byla prázdná. Úplně prázdná. Zbyla ze mně jen obyčejná schránka.
Když pohřeb skončil. Řekla jsem mámě, že chci přijít na jiný myšlenky. Domů jsem se vydala opět pěšky.
Máma mě bez problémů pustila.
Ale to netušila, že se domů vrátím až za dloho...¨
Pokračování příště...

Kapitola 4 Petra

3. prosince 2013 v 15:45 | Dana Smilová
"Deny, Sáro? Vy?..." Petra zavzlykala a vyběhla pryč.
"Petro! Počkej! Není to tak, jak si myslíš... Tak počkej přece." Denis opustil můj pokoj a vydal se za Petrou. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Nejdřív jsem vstala a popadla mobil. Mohla bych si přečíst ty SMSky. Všechny byly od Petry.
Postupně jsem si je přečetla a zatmělo se mi před očima. Do háje.

SARO, MAM SUPER NOVINU. MOHLI BYCHOM SE SEJIT V KAVARNE?

HALO SI TAM?

DOBRE REKNU TI TO OSOBNE JDU ZA TEBOU ZA PET MINUT JSEM U TEBE

Takže, jaké z toho plyne ponaučení? Nejdřív si přečti zprávy a až pak se líbej s klukem svojí nejlepší kamarádky. Pitomče, nadávám sama sobě. Nezbývá mi nic jiného, než to hodit za hlavu. Teď už na tom stejně nic nezměním.

Druhý den čekám jak na trní, co z mojí aféry s Denisem bude. Celý den se nic nestane. Ani Petra, ani Denis se mi neozvou.
A ono se nic nestane ani druhý den, třetí, čtvrtý, pátý...
Po týdnu to nevydržím, posbírám odvahu a se strachem v srdci se vydám za Petrou sama.
Otevře mi její máma. Oči a obličej má opuchlý od pláče. A jéje. To nevypadá dobře.
"Dobrý den, má Petra čas?" promluvila jsem možnáí až příliš vesele, takže to znělo spíš strojeně a hystericky. Srdce mi tlouklo až někde v krku. Teď mi řekne, že už se mnou Petra nechce nic mít a deset let přátelství bude v háji. Ach jo.
"Petra?" petřina máma to jméno vyslovila s doprovodem ohromných zvlyků. Tady něco nehraje. Takhle by se kvůli pronarněnému přátelství určitě netrápila, "Ne, nemá. Je v nemocnici. Spolykala prášky. Nikdo neví proč."
"COŽE?!" jestliže mi před chvílí tlouklo srdce až v krku, teď mi tluče nejmíň metr nad hlavou.
Než jsem se stihla pořádně nadechnout, dveře se mi zabouchly před nosem.
Zůstala jsem stát jako opařená. Petra spolykala prášky? Kvůli mě? To není možné, to je jen zlý sen.
Bohužel, ať jsem se štípala, jak chtěla, stále jsem stála před Petřiným domem s vědomím, že Petra teď někde zápasí o život.
Vydala jsem se domů, odhodlaná zjistit kde.

Zasedla jsem k počítači a našla si stránky všech blízkých nemocnic. Opsala jsem si adresy a celý den jezdila po nemocnicích a ptala se, jetsli tam neleží Petra Blážová. Štěstí mi přálo až v páté nemocnici."Promiňte, můžu se zeptat, zda tady leží Petra Blážová?" odříkávala jsem větu už po páté.
"Počkejte, podívám se." odpověděla usměvavá sestřička na příjmu a zeptala se: "Jste nějaký rodinný příslušník?"
Dala jsem si dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud Petra spolykala prášky, bude pravděpodobně na JIPce a tam pouští jen rodinu: "Ano, jsem její sestra."
"Můžu poprosit o občanku?"
"Ano, jistě" podala jsem ji drobnou kartičku, kterou už vlastním skoro dva roky
"Počkat," zarazila se sestřička, "Když jste její sestra, jaktože se jmenujete Kocianová a ne Blážová?" oj, tak to je průser. Mysli ty hlavo dubová.
"Já jsem vdaná." dobrá práce.
"Aha. Petra leží na JIPce. Musíte jít touhle chodbou vlevo a až narazíte na dvoukřídle dveře, tak zazvoňte." popsala mi cestu a věnovala se nějakým papírům.
Poděkovala jsem a vkročila do chodby. Po chvíli jsem narazila na dvoukřídlé dveře s nápisem JIP. Zazvonila jsem a čekala, až mě mírně obézní sestřička pustí dovnitř. Řekla jsem ji, za kým jdu a ona mě zavedla ke dveřím k Petřinu pokoji.
V pokoji bylo všechno strohé a bílé včetně Petřiny kůže. Jediná barva, na kterou jsem narazila, byly její tmavé vlasy.
Bílé stěny, strop a podlaha působili o to depresivnějším dojmem. Připadala jsem si, jako v pasti. Stěny se opicky přibližovali a já přestávala dýchat.
Znovu jsem pohlédla na Petru. Byla napojená na tolik děsivých přístrojů, že se mi až zatočila hlava. Jediný zvuk v místnosti bylo pravidelné pípání jednoho z nich. Z toho by se jeden zbláznil, vážně.
A pak Petra otevřela oči a uviděla mě. Z jejího upřeného smutného pohledu mi bylo na nic.
Jenom na mě koukala svýma velkýma oříškovýma očima. Viděla jsem slzy, které jí tekly po tvářích. Potom se to stalo.
Petra beze slova vstala a nevšímala si odpadávajících šňůrek a kabelů. Pomalu přešla k oknu, hleděla vem a ignorovala bandu mladých sestřiček, které přiběhli zjistit, co se děje.
Sklo okna se roztříštilo.
A Petra už tam nestála.
Pokračování příště...
 
 

Reklama