Nový design

Povídky

Umělý svět

3. března 2015 v 12:51 | Dana Smilová
V první chvíli mě napadlo napsat něco jako úvahu, ale...
Četla jsem (některé) články na toto téma a příjde mi, že těch úvah tu je dost.
Ale co, mám náladu napsat úvahu :D
Tak tady ji máte
přeji příjemné čtení :)
Dana

Jsou všude...
A ne, že by tu jen byly, dokonce nám vládnou. Bez nich se už neobejdeme. Lidstvo si na plasty tak zvyklo, že už je nepředstavitelné bez nich žít. Stále jich přibývá, vyrábíme jich čím dál víc a nikdo tomu nezabrání. Postupně mizí všechny kousky přírody. Nezbývá nic, jen žít pod nadvládou plastů.
Stále víc plastů, víc a víc. A když si vezmeme, v čem všem jsou... oblečení, gumový medvídci a jiné bonbonky (mňam :D),
v nádobí, v budovách (třeba okna :)), v nábytku, v elektronice, hračkách a to není zdaleka všechno. Kdybych to tu měla vypisovat všechno, nikomu se to nebude chtít číst.
Nejsem zásadně proti plastům, jen bychom to s nimi neměli tolik přehánět. Přece jen (alespoň já to tak mám) v okamžiku kdy si na něco až příliš zvykneme, to najednou skončí...

Vím, je to moc krátké

Vánoční soutěž o nejlepší povídku

10. prosince 2013 v 17:51 | Dana Smilová
Povídky, které jsem sem napsala jsou si ty nejlepší, které jsem dokázala vymyslet. Napsala bych toho víc, ale za chvilku začíná Pán Času a toho prostě NESMÍM zmeškat :DDD
Jen jen na vás, kterou povídku do soutěže přihlásím, takže, hlasujte, prosím...
Vaše
Dana Smilová
:DDD
:)

Annin příběh

10. prosince 2013 v 17:48 | Dana Smilová
Rychle si připravila dávku. Musela si pospíšit, dřív, než se vrátí rodiče už musí být zfetovaná. Na chvilku se zarazila. Myšlenka na Romana, jejího prvního a zároveň posledního přítele ji stále bolela. Nedávno si píchnul zlatou ránu.
Vtom cvakly dveře a do kuchyně se nahrnuli rodiče. Právě se vrátili z vánočních nákupů.
A jéje.
"Anno, co to dělaš? Seš ty vůbec normální? Ty jsi feťačka? Co to je?" zajímavé, jak máma byla klidná. Ale než stihla Anna na cokoliv odpovědět, spustila takovou záplavu nadávek, že se je tu bojím napsat.
Poslušně klopila oči, i když věděla, že se stejně jejími radami držet nebude. Stejně si bude dál píchat háčko, pro ni už žádná naděje není. Její život pozbyl jakékoliv ceny, je to jen jeden z mnoha promarněných životů, které zničily drogy.
Sotva se máma otočila, aby položila tašky na zem, Anna zatlačila na píst jehli a heroin z jehli lehce vklouzl do jejích žíl.
Pocítila takovou úlevu od začínajícího absťáku, že jí byly někde máminy kecy, protože jí Annin krok neunikl. Jak by ne, když je to takový trapný slídil.
Svět vnímala ostřeji a bylo jí krásně.
Zítra jsou Vánoce. A má narozeniny. Už se těšila na dárky, které hned za rohem prodá, aby měla na další a další dávky bílého prášku.

Všechno je ztraceno. Roman je mrtvý, Helena je mrtvá a teď i Petr, to už je moc.
Petr, Annin nejlepší kámoš. Byl to on, kdo jí zachtánil, když si píchla příliš čisté háčko a málem umřela. Byl to on, kdo jejím rodičům říkal, že spí u něho a má se fajn, zatímco ona pařila po diskoškách a sjížděla se extází, speedem, LSD a kdo ví, čím ještě.
A teď je mrtvý. Cirhóza jater.
Anna byla rozhodnutá. Jsou pro ni jen dvě šance, co dál.
Buď si píchne zlatou ránu a skončí s tím peklem, a nebo se začne doopravdy léčit.

Annin příběh končí neurčitě. To aby jste si vymysleli, co s Annou bylo dál.
Mohla si píchnout tu zlatou ránu. Taky se mohla skutečně vyléčit. Anebo se zkusila vyléčit, ale do drog opět spadla a zase v tom lítá.
Vymyslete si konec, jaký chcete, je to jen na vás, jak Annin příběh skončí.

Tklivé tóny kytary

10. prosince 2013 v 17:32 | Dana Smilová
Bytem se nesly tklivé zvuky kytary. Lenka seděla na svojí posteli a jemnými prsty drnkala na kytaru. Okolo sebe měla poházené hromady posmrkaných kapesníčků.
Do oken bušila zimaa neustále se ho snažila rozrazit.
Zvuky kytary utichli a Lenka se dlouze vysmrkala. Do očí se jí draly další a další slzy. Opět vzala do ruky kytaru.
Vždyť ani nemohla čekat nic jiného. Nejenže ji sprostě využil, ale ještě ji nechal v jejich společném průšvihu samotnou.
U dveří do bytu cvaknul zámek. Máma se vrátila domů. Lenka se znovu vysmrkala. Odložila kytaru.
"Mami, můžeme si promluvit?" Lenka nesměle nakoukla do máminy ložnice. Lenčina máma ležela na posteli a obličejem v polštáři a vzlykala.
Lenka na okamžik zaváhala. Nemůže jí to říct, vždyť už teď je na prášky. Ale pokud jí to neřekne hned, tak kdy?
"Mami, děje se něco?" začala radši oklikou.
"Nic broučku, jenom letos žádné Vánoce nebudou. Došly peníze a na krku máme exekuci kvůli tvýmu povedenýmu tatínkovi." oj, to je zlé.
"To nevadí, já tady stejně nebudu. O mně si starosti nedělej." tak, a je to venku. Aspoň skoro. Mamka stichla a překvapeně na Lenku pohlédla.
"Jak to myslíš?"
"No tak, že radši budu žít sama. Udělala jsem hroznou chybu a musím za ní zaplatit. Sama. Nechci do toho namočit i tebe. Patnáct už mi bylo. Základku mám za sebou, tak si seženu nějakou brigádu a nějak to utáhnu.."
"Co blbneš? Do čeho ses to zase namočila? Doufám, že nemáš opět průšvih s policií."
"Ne, s kradením jsem už nadobro skoncovala. Jde o něco jiného. Už i tak máš co dělat s tím, abys nás dvě uživila, nemůžeš nás živit tři."
"Cože?! Ty jsi těhotná? Od kdy?" teda, mámě to pálí rychle, pomyslela si Lenka.
"Jsem už ve třetím měsíci. Vím to už dlouho. "
"Jsi si jistá, že to sama zvládneš?"
"Jo, jsem."
"A máš kam jít?"
"Jo, mám. Kámoška mě nechá u sebe, než si něco najdu." zalhala automaticky. Kdyby její máma věděla, že ve skutečnosti nemá kam jít, nepustila by ji z domu.
Lenka si zašla do pokoje pro tašku a kytaru.
"Sbohem, mamčo. Mám tě ráda."dala ještě mamce hodně mlaskavou pusu, slíbila, že se brzy ozve a vyšla z domu.
Venku na ni dýchnul silný mráz. Potlačila slzy, které se jí hnaly do očí a hrdě vykročila do dosud neznámého, krutého světa dospělých.

Vánoční koleda

10. prosince 2013 v 17:11 | Dana Smilová
Vzduchem poletovaly drobné vločky třpytivého sněhu. Nela se zachvěla. Nemá ráda sníh.
Pro někoho sníh znamená radost, štěstí a hlavně Vánoce, čas rodinné pohody a klidu. Pro Nelu sníh znamená jen ten samý stereotyp slz, utrpení a bolesti.
Od rtů jí stoupaly obláčky páry. Snažila se nějak protáhnout dobu, než se bude muset vrátit domů. Šla přece jenom nakoupit. Mrkla na hodinky. Zamžikala. To už je tolik? Nemohla tomu uvěřit. Určitě ji zase zbije. On si vždycky důvod najde.
Povzdychla si a z úst jí vyšel další obláček páry. Nela vykročila na cestu domů. Domů, který pro ni žádným domovem není.

"Neluš, poď ke mě žlaťuško." ale ne, pomyslela si Nela, on je zase opilý.
I přestože věděla, co se stane, šla k němu. Sotva před ním stanula, schytala takovou facku, až se jí hlava otočila o stoosmdesát stupňů. Z očí jí vytryskly slzy. Snažila se je zadržet, vrátit zpět, kam patří. Když uvidí slzy, ještě víc ji zbije.
Chytil ji za vlasy. Hlavu ji zvrátil dozadu. Plivnul ji do tváře.
"Kdy ses měla vrátit, co, ty děvko! Jsem tvůj otec, nesu za tebe zodpovědnost a ty jsi tak nevděčná, že mi eště přiděláváš starosti! Špinavá couro!" vykřičel se a švihnul s ní o zem.
A pak to přišlo. Kope do ní. Nela si místo obličeje chrání břicho. Snaží se uchránit svoje dítě, přestože otcem je on, to prase. Vidí nohu, blížící se k jejímu obličeji. Z úst jí tryská krev. Slzy už nedokáže zadržet. Volně se jí koulejí po tváři. Nemá sílu na nic. Už nemá sílu ani žít.
Sundal si opasek a mlátí jí hlava nehlava. A pak si rozepne poklopec a příjde to, co přichází vždy, když se takhle uspokojí. Bolí to. Vždycky to bolí. Po chvíli urputné bolesti v podbřišku se on ušklíbl a odběhl do sklepa.
Nela se pomalu doplazila ke stěně. Toužila stát se neviditelnou, aby ji on už nikdy nenašel. Aby jí už nikdy nemohl provést tuhle hnusárnu. Zachvěla se odporem. A pak zvracela.
V tom cvakla klika dveří a dovnitř vešel on, kolem ruky omotaný provaz. Uviděl tu pohromu u stěny a za vlasy Nelu dotáhl k topení.
Svázal jí pevně, aby mu snad neutekla. Provazy se jí přes tenkou vrstvu kůže zarývaly do masa. V podbřišku ji tlačilo. Dítě uvnitř ní právě bojovalo o život.
Venku slyší výskot dětí. Některé se koulují, jiné si prozpěvují vánoční koledy natěšené na dárky, co je brzy pod stromečkem čekají.
Tentokrát se Nela ani nepokoušela slzy zadržet. Kanuly ji po zarudlé tváři zanechávajíce za sebou mokré stopy. Nikdy nebude tak bezstarostná jako ty děti venku.

O TÝDEN POZDĚJI V NOVINÁCH
6. prosince bylo v bytě Pavla Vejvarského (51) nalezeno tělo třináctiletté dívky, pravděpodobně jeho dcery. Pitva prokázala, že tato dívka zemřela následky vnitřního krvácení. Podle pitvy také čekala dítě. Hlavní podezželý, její otec, byl zadržen ve vazbě a hrozí mu až padesát let za mřížemi. Dívka byla zřejmě bita pravidelně...
 
 

Reklama